Jeune femme
Montparnasse Bienvenue
Paula
Režie:
Léonor SerrailleScénář:
Léonor SerrailleKamera:
Émilie NobletHudba:
Julie RouéObsahy(1)
Paula, za níž se náhle zabouchnou všechny dveře, se ocitá na mizině a se svou kočkou jako jediným majetkem se po dlouhé době vrací do Paříže. Do cesty jí přicházejí různí lidé, ona však míří ke svému vytčenému cíli – hodlá začít nový život a vrhnout se do něj po hlavě. (Artcam Films)
Videa (2)
Recenze (11)
Po půlhodině jsem silně koketovala s pokušením to vypnout. Paula je v začátku filmu holka na přesdržku, sobecká hysterka, která přivádí okolí k zuřivosti. Ale odhodlala jsem se dát tomu ještě šanci. A nakonec musím uznat, že jako psychologická sonda do života jedné ztracené existence, holky z rozpadlé rodiny (ač to ve filmu přesně řečeno není, tipla bych, že po odchodu otce matka zahořkla i vůči dceři a tím se i ony dvě odcizily), která je emočně nestabilní, ale zato má velké srdce. Ve dlouhodobém vztahu s výrazně starším mužem neměla šanci dospět - to sledujeme právě až v průběhu filmu. K zamyšlení rozhodně je postoj hlavní hrdinky, kdy se často stylizuje do postoje, který od ní ostatní očekávají. Má pravdu - nelže. Jen se chce zalíbit. Kolikrát se to stává i v našich životech, že si hrajeme na něco, co nejsme, protože se bojíme, že když budeme autentičtí, ostatní nás zavrhnou...? ()
Od absolutní iritace až k překvapivému souznění - Paula opíše zajímavou trajektorii od pasivní, manipulativní odkopnuté hysterky až k ženě, která přes všechny omyly a zaškobrtnutí dokáže určovat směr svého života. Neokázalý a inteligentní hold ženské houževnatosti, drama všedních omylů a trapností, blízkosti i propastí. Velký respekt k nesmírně citlivé, detailistické režii Léonor Séraille a skvělému výkonu Laetitie Dosch. ()
Nebuďme tak kritičtí, soudruzi. Řemeslně je film pěkně zvládnutý, má jen dvě slabiny - silně nesympatickou hlavní hrdinku (představa, že mám něco podobně iracionálního doma, mě děsí) a závěr, který působí, jako by režisérovi zbyly nějaké ty scény, které je třeba někam udat, i kdyby na sebe nenavazovaly, což tedy nenavazují. Jinak celkem běžné drama o životě nepříliš vyrovnané Francouzky. ()
Slečna od začátku moc mé sympatie nevzbuzovala. Mlátí hlavou o zavřené dveře a s rozbitým čelem pokřikuje na lékaře, koho a co všechno nenávidí. Tahle postava vzbuzuje více odporu než soucitu. Je hysterická, sebestředná, frackovitá, jak sama přiznává, „ne zrovna inteligentní“ a navzdory třicítce až neskutečně nedospělá: když ji po deseti letech opustí přítel, neví si s vlastním životem rady.Na své trudné pouti k soběstačnosti v podstatě nic zajímavého nepronáší ani nezažívá, přehlídku náhodných známostí a dočasných azylů ozvláštňuje pouze kočka, již s sebou vláčí, a trocha té povinné francouzské nahoty. ()
Třicátnice Paula byla ze začátku protivná a otravná až hrůza, ale musím říct, že mě bavilo sledovat, jak se poté, co ji opustil přítel, bezcílně protloukala životem a jak se z ní po několika bolestných držkopádech nakonec vyklubala celkem fajn ženská. Kromě nebývale hlasitého hysterčení ústřední hrdinky moje uši zaměstnal i velmi povedený soundtrack, o který se postarala Julie Roué. (75%) ()
Reklama