Roma

Zvukomalba. Nebo snad sonorama světa Cuarónova dětství. Po úspěchu Gravitace mohl natočit cokoliv jen chtěl - a taky natočil. ___ Skromné a zasněné vzpomínání na malou velkou hrdinku. Vrátil se, vzdal jí hold a natočil velký film, který se neomezuje jen na vlastní příběh, ale nabízí unikátní estetický zážitek a také reflexi nerovností a jiných bolestí světa, který s nimi ale nepřestává být krásný. Co záběr, to radost. Klid, který nepozorovaně a pravidelně přechází v bouři - jako nepředvídatelný oceán (což je slovní obrat, který je snad odpustitelný jen pro jeho odkaz na konkrétní scénu snímku). __ Vrátit se do dětství a vzpomínat na stáří. Poslouchat zvuky sousedství, města, luk. Vyzrálá a nikam nespěchající nostalgie jako prase. Dík. (31.01.2019)

Po Potomcích lidí a Gravitaci jsem byla přesvědčená, že Cuarón má velký problém se scénáři, vyprávěcí logikou, přirozeností. Šustilo všechno či bylo konstruované na tezích. Ale protože jsem věděla, že jiné kvality má, cit pro emoce, atmosféru, kameru, vizualitu, a že s kvalitním příběhem (Dickensovy Nadějné vyhlídky) si poradit umí, zadoufala jsem, jestli se v tomhle filmu třeba potká se svým formátem, nenuceně, a byla zvědavá, co z toho vyjde. A ráda uznávám, že mě na celé čáře překvapil, i když mi dlouho - půlku filmu - trvalo, než mi začalo být jasné, že v dobrém. *** Řada věcí ve způsobu vyprávění mě především první půli rozčilovala, drhlo to, neplynulo... výjevy a situace se řadily schematicky, toporně, nevytvářely spojitý proud vyprávění, symboly byly doslovné a otřepané (ptáci v kleci, klecovitý dvorek, dům), nedalo se pochopit, že by jeden pes s věčně prázdnou miskou denně nadělal tolik hoven, černobílost mi připadala umělá, bezdůvodná, zdálo se, že v nativních barvách by všechno bylo přirozenější, žádoucnější... kostrbatost, přitaženost za vlasy, násilnost... a pak na to člověk, ani neví jak a kdy, přistoupí jako na psí hovna, nerozporuje realitu, magickou i v nepochopitelných komplikacích a těžkostech, přijme bez zbytečných tázání úděl, vršení, a celá druhá půlka plyne už sama, byla jsem vtažená... momenty smíchu i ustrnutí fungovaly bez odtažení, přijala jsem ten příběh za svůj jako obě jeho hlavní hrdinky přijaly svoje postavení. A začalo mě to těšit, prožívat s nimi úděl nás, žen, které vždycky na všechno zůstanou samy, prostě proto, že ženy zůstanou, zvládnou to a budou pracovat (=milovat), dokud se budou moci hnout. "Být mrtvá se mi líbí," vzdychne si slastně a vstane k další práci. *** A na konci mi zbyl pocit silného filmu, blízkého, intimního prožitku, a všechna ta vyprávěcí drhnutí a komplikovanosti k němu patřily jako jeho nedílná součást (Jak můj známý případně poznamenal: Drží to pohromadě jako chatrč ve slumu.), jako by odrážely fakt, že v reálném životě také nic nejde snadno, hladce, ideálně a leckdo to až údivně zbytečně a nejapně komplikuje a ani to vždycky nedopadne dobře, ale že pokud to je životní proces zkušenosti, pak člověk zůstane obohacený, silnější, prožitější, vděčnější a víc milující, víc usilující o dobro, umanutě a pokorně dál jako tráva trpělivě prorážející betonem... Nakonec jsem to tedy všechno trpělivě přijala a nechala se obohatit, věčná a chápající a smířená a posílená ženská. *** Prožitek cesty, kterou jsem během snímku urazila díváním se, od počátečního nepohodlí a rozmrzelosti k závěrečnému naprosto ryzímu pocitu obdarování a vděku, že jsem viděla silné, dobré nekompromisní dílo odrážející krutou laskavost a milost neustále drhnoucího žití, je zcela jedinečný. Spjatý právě s tímto filmem a žádným jiným. Nezaměnitelný. A víc ani nejde žádat. *~ (11.02.2019)

Čakal som veľa a dostal som tak akurát. V prípade Romy (aspoň z môjho uhľa pohľadu) vyhráva (skvelá) forma nad (slušným) obsahom. Filmársky je snímka natočená na jednotku, ale život chudobnej slúžky Cleo ma nevedel ohúriť natoľko, aby som jej príbeh žral od začiatku do konca. Kým som sa do celej situácie s hlavnou postavou naozaj ponoril, bola už polovice stopáže preč. A možno som len práve dnes nebol naladený na pomalejšie tempo snímky. V každom prípade ale Cuarón zas a znova dokázal, že je borec. (23.12.2018)

„MÁME TĚ RÁDI, CLEO…“ /// Po půlhodině, kdy jsem si asi 3x málem rozsekal hlavu o …(cokoliv), jak nudou přecházela ve spánek, jsem se rozhodl, že požádám Cuaróna, aby přijel za mnou. Posedíme, popijeme a dám mu asi tak … prostě hodně podnětů, aby mohl natočit můj život. Klidně to můžeme spáchat ve španělštině, a nemusí to bejt ani barevně (jestli nechce). Jen budu trvat na tom, aby ten děj měl nějakej děj. Aby tam byl prostor pro emoce nejen v poslední… prostě na závěr. Nevím, jestli o to ocení kritický publikum, včetně Mirky Spáčilový, páč tam asi nebude místo pro psa seroucího v průjezdu, taky služku jsme neměli, takže tam nemusíme dávat pasáže s úklidem (navíc ji nikdo nemůže naštěkat do boudy)… na návštěvě u příbuznejch nám neshořel nikomu nic neříkající (a téměř zbytečnej?) les, doma jsme se smáli, chodili ven… takže pro někoho asi nuda, ale já… Jasně, je to film vo vobyčejnejch věcech. Vo životě „těch druhejch“. A hlavně aby to bylo smutný… Ale já u tohodle nemasturbuju… to snad už je lepší Díra u Hanušovic. Taky píčovina, ale aspoň naše… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Miluju nudu! Navíc mě baví na ni čumět. 2.) Jsem (nebo chcu bejt) filmovej akademik. 3.) Thx za titule “stanbb“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (29.12.2018)

Mám pocit, že pokud bych se chtěla nazývat filmovým znalcem, Roma by se mi měla líbit. Já jím ale ani trochu nejsem. Jsem prostě jen běžný divák. Koukám na filmy, u kterých předpokládám, že by mě mohly bavit, a nebo na ty, u kterých chci zjistit, jestli mě náhodou nebudou bavit. Tenhle film patřil do té druhé skupiny. Odpověď jsem nalezla. Roma mě příliš nebavila. Byla na mě moc "art" a vleklá. Co tomuhle filmu ale upřít nemůžu, je atmosféra a zajímavá kamera. Film má určitě další hodnoty, já je ale bohužel alespoň zatím neumím pořádně docenit. (24.03.2019)