Legenda o lásce

Zfilmovat dramatickou báseň Nazima Hikmeta „Legenda o lásce" nebylo snadným úkolem a režisér Václav Krška se otevřeně přiznává k zaváhání, které pocítil, když mu byla režie tohoto filmu svěřena. Lyričnost Hikmetova křehkého příběhu byla Krškovi dosti blízká, avšak naproti tomu mu bylo značně vzdáleno orientální prostředí, v němž se toto všelidské drama lásky k ženě a k lidem odehrává. Rovněž natáčeni filmu v československo bulharské koprodukci znamenalo nezvyklou a technicky velmi složitou prácí. Dík síle své umělecké osobnosti ji režisér Krška nejen dokonale zvládl, ale dokázal natočit současně s „Legendou o lásce" ještě další film z orientálního prostředí „Labakan" na námět Hauffovy pohádky. Na „Legendě o lásce" pracovali ruku v ruce s našimi tvůrčími pracovníky i umělci bulharští. Nejvýznamnější z nich je autor hudby Veselin Stojanov, z herců pak představitel malíře Ferchada v obou versích Apostol Karamitev. Ateliérové scény filmu byly natočeny na Barrandově, exteriéry pak na různých místech v Bulharsku. „Legenda o lásce je důkazem plodnosti správně pojaté mezinárodní filmové spolupráce. Filmový přehled 29/1957 (10.10.2007)

Přiznám se, že já váhám nad hodnocením. něco se ve mně zpěčuje udělit onen průměr, který z toho nakonec vyšel. Tento film je jedním z nejpatetičtějších v rámci české kinematografie. Je natočen podle poměrně slavné literární předlohy. Přemýšlím, zda je výdledek spíše dílem Václava Kršky nebo už původního autora. Pravda je, že už i předloha jistou patetičnost obsahuje. Pravda je však i to, že krška se nechal strhnout svým basnickým naturelem a vůbec příběh nezcivilnil, ale naopak "přitlačil na pilu". Výsledek je svým expresivním výrazem velmi rozpoluplný. Věřím, že pokud si divák zvolí jiná estetická měřítka než ta právě převažující může toto dílo považovat i za geniální. Při jeho sledování vždy váhám mezi zhnusením a fascinací. Protože v sobě neustále někde skrývám romantického ducha, který je jen pro potřeby života v racionálním světě byl zatlačen do pozadí a překrat cynickým šklebem, zbývá mi i dostatek sympatií k tomutu filmu. (11.06.2004)

Legendu o lásce jsem jako dítě neviděla (díkybohu), přijala jsem ji na upršené sobotní odpoledne a ještě jsem se při tom musela zabavit hledáním na čsfd, jestli je to opravdu pohádka, co je to zač a proč mě to nebaví... Jednak se mi zdálo nelogické, že tolik lidí strádá nedostatkem vody, ale prokopávat horu jde jen jeden, aby si vysloužil ruku princezny, která mu mezitím samozřejmě "stárne". Čekala jsem, jak bude děj ukončen, ale ani to mě nenaladilo.. celou dobu jsem si říkala- je to rok 1956, ale.. to mi nepomohlo, za 2*. (18.05.2014)

Až se zas bude ve škole probírat orientalistické umění, učitelé mohou vedle jmen jako je Delacroix nebo Dinet klidně zařadit i Václava Kršku. Ne snad, že by film měl srovnatelnou výtvarnou hodnotu (čímž nechci tvrdit, že se výprava nepovedla), ale jeho ultraromantická, naivní a mýtizující prezentace "Orientu" je natolik přepálená, že se to nedá akceptovat ani v polopohádkovém příběhu z fiktivní země. Nejvíce iritujícím prvkem jsou ovšem básnicky patetické dialogy a rozvášněné přehrávání, proti nimž i ten nejexaltovanější bollywoodský doják vypadá jako civilní dílo 'ze života'. (19.07.2011)

Po druhém shlédnutí na mne Legenda o lásce už nepůsobila tak těžce a bezvýchodně, jako kdysi v dětství. Silný, poetický příběh..., ale ten starodávný a mile afektovaný způsob hraní mě přece jen fakt trochu nechtěně rozveseloval. Přitom oceňuju spoustu pěkných momentů, ze kterých čiší poctivý divadelnický základ (třeba na dnešní dobu minimalistické řešení, kterým ztvárnili chvíli, kdy Vládkyně přichází o krásu mi přijde po zásluze pětihvězdičkové a užívám si ho daleko víc než celou tunu digitálních triků). (18.10.2010)