The Russian Job
The Russian Job
Obsahy(1)
Automobilka Lada v Toljatti měla v sedmdesátých letech západnímu světu ukázat zázrak sovětské prosperity. Byla dokonalou utopií, o které se nikdo neodvážil pochybovat. O více jak čtyřicet let později prodělává miliardy rublů ročně a pomalu se rozpadá. A nikdo se jí neodváží dotknout. Švédský krizový manažer má v upadající továrně předvést zázrak kapitalistického obchodního modelu. Bo Inge Andersson, bývalý voják, který už jednu ruskou automobilku vzkřísil, přichází do Toljatti s malým týmem a velkým cílem. Stát se prvním cizincem, který společnost dovede k zisku. A nikdo se mu neodváží vzdorovat. Zatím. S prvními kroky k záchraně se odhaluje podstata světa kolem. Sovětský sen v nadživotní velikosti za sebou zanechal jen opuštěná letní střediska a provinční vojenské přehlídky. Velké plány pro obyvatele Toljatti nic neznamenají. Co udělají, až jim někdo začne obracet svět vzhůru nohama? Švéd v Žigulíku je příběh o velkých plánech a ještě větší absurditě. (Pilot Film)
(více)Videa (1)
Recenze (53)
Spíše než dokumentem bych tento snímek nazval komedií, neboť jsem při jeho sledování měl výrazný pocit, že spíše, než o příběh titulního Švéda šlo tvůrcům o zprostředkování co největšího počtu humorných momentů a mnohdy se zdá, že režisér nechal postavit na místo kameru a čekal, až se něco vtipného stane. V této rovině snímek funguje na jedničku a mnohokrát jsem se nahlas zasmál, neboť je nám zprostředkována spousta vskutku absurdních momentů ukazujících Ruskou mentalitu a potvrzujících mnohá povahová klišé. I přes dobrou zábavu jsem nicméně z filmu odcházel zklamán, neboť jsem od něj očekával větší hloubku a doufal jsem, že se dočkáme detailnějšího pozorování samotné práce krizového manažera a jeho snahy o záchranu továrny řítící se do pekel. Tato linie je nicméně bohužel pouze okrajově načrtnuta a je jí věnována minimální pozornost a měl jsem mnohdy pocit, že pokud by se tento člověk v dokumentu nevyskytoval, na většinu záběrů a dění by to ani nemělo moc vliv. Švéd v žigulíku je zkrátka velmi zábavná komedie, ale špatný dokument. ()
Jsou tam naznačené určité vrstvy Ruska (psychologický národní obraz) na příkladu jedné automobilky. Švéd prochází (očekávanou) cestou/katarzí. Jeho idea je maximálně ambiciózní, vzhledem k tomu, v jaké zemi se nachází. Není ani příliš těžké rozklíčovat, proč státní establishment instaloval "kapitalistického cizáka" do národní pýchy. Putin ví, že jsou potřeba změny, ale ty nemohou dělat (nejen) v tomto případě Rusové, protože by popřeli sami sebe a svou minulost, na kterou jsou lidé hrdí a s pochopitelnou nostalgií vzpomínají na staré časy (selektivní paměť je normální). Na druhou stranu je i experiment s cizincem určitý posun v myšlení (strukturální změny ve společnosti). Největší problém ruské duše je rozpor mezi reálnou vyspělosti/velikostí národa a vysněnou představou národa. S tím souvisí další věc, po které obyvatelé této federace touží a to je respekt ve světě, ten ale pouze silnou armádou a exkluzivní vývojem vlastních zbraní nezískají. 74%. ()
Zajímavý i zábavný dokument, který diváka vybízí k zamyšlení nad různými národními mentalitami a rozdílnými přístupy k práci a řízení, ale zároveň ve značné míře i nad lidskými vztahy na pracovišti v čistě osobní nebo dokonce partnerské rovině. Jako bonus stojí za to pročíst si i zdejší komentáře - některé svojí blbostí trumfnou i tu zmiňovanou "současnou ruskou komunistickou společnost" :-D. ()
Dělat reformy v podniku se zaměstnanci s pracovní morálkou průměrného úředníka francouzské státní správy asi nebude žádná selanka, ovšem nad některými postupy pana manažera jsem kroutil hlavou i já. Motivační proslov díky němuž se měla zvýšit produktivita, funguje jen v amerických filmech a to ještě jen v těch, v nichž hlavní roli hraje Michael Douglas. Na jeho obranu je třeba poznamenat, že dokument vyznívá zbytečně pesimisticky, nebo možná škarohlídsky. Bo Inge Andersson automobilku opravdu zachránil. Představené modely byly úspěšné, podnik je mnohem efektivnější a podařilo se mu zbavit nálepky nefunkčního molochu s neprodejným sortimentem. Automobilka stále nevydělává, ale už ne díky neskutečnému plýtvání, ale kvůli nákladné modernizaci. ()
Galerie (29)
Photo © Krutart
Zajímavosti (1)
- Bo Andersson s Kateřinou Matuškovou v divadle sledují vystoupení pěveckého souboru, který zpívá skladbu „Vítězný valčík“ (Вальс победы) z roku 1945. Hudbu k němu složil Alexander Varlamov a text napsal Raisa Panina. (ČSFD)
Dokument více otázek vznáší, než kolik jich zodpovídá. Přesto mi přijde zřejmé, že například skutečný důvod, proč angažovat švédského krizového manažera, spočíval v tom, aby faktičtí vládci podniku nemuseli sami učinit velmi nepopulární krok, a tím se v očích svých oveček stát vlky. Tj. vyhodit velké množství nepotřebných zaměstnanců. Podnik sice funguje na komunistických principech (v podstatě celý stát ze sentimentálních důvodů hradí živobytí mnoha ne vždy šikovných a aktivních dělníků a vůbec celou existenci národního molochu), přesto i jeho možnosti jsou v moderní době omezené, a tak je třeba jednou za čas přikročit k nepříjemným zákonitostem. Troufám si odhadnout, že nehospodárnost provozu začala ohrožovat především pozice samotných skutečných vládců Toljatti, kteří prostě za sebe nechali udělat špinavou práci člověka, o kterém si byli jistí, že to zvládne, a navíc jim třeba i nastartuje úspěšné projekty (např. nový model auta). A ti, aby se ho pak zbavili, použijí lecjaké asi i velmi nekorektní metody (např. nařčení ze zpronevěry, protežování asistentky apod.), které úspěšného člověka nejen vyženou, ale nejspíš dost otráví: „Kdybych na začátku věděl jen polovinu toho, co vím teď, tak bych do toho nešel.“ – Netušil o množství podnikového vlastnictví, které bylo pořízeno za státní peníze a dnes ho používá – kdo vlastně?! (Vždyť dokonce o jeho existenci není ani pořádná dokumentace.) Ani ve snu ho nenapadlo, že nikdo nechce zachraňovat podnik, ale pouze vlastní koryta?! Nevěděl o tom, že bude hrát roli jakéhosi bílého koně?! Nebo šlo ještě o horší věci?! Tristní, ale všeříkající byla pro mě především scéna ze závěru dokumentu z přednáškového sálu, kdy lídr podniku zmiňuje příšerný stav toalet při jeho příchodu do funkce a obecenstvo složené ze zaměstnanců podniku se tomu hlasitě směje. Smějí se tomu, že on vybral tak trapné téma?! Že člověk jeho formátu hovoří o něčem tak přízemním?! Že čisté sociální zařízení nepovažují za dostatečný pokrok a důkaz vývoje?! Pro mě samotnou je čistota wc vizitkou toho, kdo je používá. Mně jejich smích zněl barbarsky a hloupě. V podstatě se stal důkazem i jisté nepřizpůsobivosti, neochoty se vyvíjet. Náš ředitel na takovém příkladu konstatoval úděsné pracovní podmínky. Předpokládám, že pro něj je čisté pracovní prostředí něčím tak elementárním, že už jen zlepšení v tomto duchu vlastně představuje pokrok. Nejde však jen o to, v čem vývoj spatřujeme. Pokud ti, kteří mají spolupracovat, nemají stejný pohled ani na základní věci (jako je třeba stav toalet), je velmi nepravděpodobné, že by našli společnou vizi budoucnosti, celou jednotnou filozofii směřování. Je tedy těžké říct, zda byly největším problémem mocenské páky, které v pozadí tahaly za nitky, či přízemnost a krátkozrakost prostých a zemitých lidí, kteří se snadno nechají zmanipulovat, nebo naivita pragmatických systematiků, anebo prachsprosté kulturní a historické rozdíly, které se nedostatečným vysvětlováním a prohlubováním nepochopení stanou nejen nepřekonatelnými, ale dokonce zraňujícími. Důležité by to mohlo být v budoucnu pro nás pro všechny. Až totiž v Rusku vyschnou zdroje – a když už nyní angažují zápaďácké mozky, tak ta chvíle není daleko – nebudou náhodou podnikat výboje někam dál, kde budou moci pokračovat ve své politice totalitního odčerpávání zřídel?! Nechci strašit, ale takových Krymů může po světě jednou přibýt... () (méně) (více)