Děsivé dědictví

Asi nejlepší věc, kterou jsem letos viděl. Zlovolná, zlomyslná, stresující, jako kdyby měli Wes Anderson a Lars von Trier nějaký poťouchlý dítě. Pracuje to se snovým, prosluněným, až pohádkovým prostředím utažské přírody, které vždy naruší znepokojující detail, ať už je to zvláštní úsměv jednoho ze smutečních hostů, či záběr na divný leták, jenž kdosi strká do rodinné schránky. Kamera navíc číhá kolem hrdinů v invenčních úhlech, jako kdyby zvěstovala netušenou hrozbu, která dříve nebo později udeří ze zcela neznámého místa. Občas je to emocionálně sadistický tak vynalézavým způsobem, že jsem se až pousmál. Asi opravdo žijeme ve zlatý éře tohoto žánru. 90% (18.07.2018)

Výtečný horor, který se mi velmi líbil. V tom filmu je strašidelné skoro všechno (ty miniaturní domky! ta děsivá tvář Milly Shapiro!) a u některých scén mi běhal mráz po zádech (mj. i díky přispění skvělého soundtracku). A potěšilo mě, že děj mi nepřišel předvídatelný ani zaplněný klišé, jak je u tohoto žánru obvyklé. Sedlo mi i pomalé tempo, které zde podle mě vydatně podporuje celkovou delikátní atmosféru - byť jsem se občas neubránil dojmu, že by alespoň občas přece jenom mohl děj trochu zrychlit, aby ta pomalost nebyla tak jednotvárná (byť výtečná dramatická sekvence s odjezdem z večírku to pomalé tempo na chvíli nabourává). Celkově za mě velké nadšení z povedeného hororu, jaký tu dlouho nebyl. (08.09.2018)

Horor pro lehce náročnějšího diváka, kterému nevadí plíživější tempo a absence žánrových klíšé a lekaček, a naopak docení více rozpytvávající dialogy a inovativní způsob vyprávění jinak tradičního hororového příběhu. Minimalistický, téměř neustále přítomný znepokojující soundtrack. Originální vizuální hrátky se zasazením postav do prostoru se symbolicky sureálným pojetím dějiště hrůzy (domek, makety). Ne úplně mainstreamová žánrovka s hloubkou plnohodnotného psychologického rodinného dramatu a rouchem dlooouho utajovaného tajemství. Akorát jeho odhalení mne nerozsekalo až tak, jak jsem po tom všem čekal. (18.07.2018)

Během sledování jsem si vybavil Vymítače ďábla a podobné žánrové milníky, beze srandy. Hereditary je po dlouhé době hororový film, který v člověku rezonuje ještě dlouho po zhlédnutí a baví jej o něm přemýšlet. Loni takto provětral kina skromný film Uteč, který je dle mého naprosto standardní a ničím nepřekvapivá filmařina, kdežto Děsivé dědictví mě dočista posadilo na zadek. Přitom to rozhodně není příjemné pokoukání. Debutující Ari Aster má evidentně nakoukané všecky pořádné horory a malinko si pohrává s žánrem, pečlivě graduje atmosféru a děsivé, či minimálně znepokojivé momenty a i díky famózní hudbě Colina Stetsona (vyloženě se nehodící na samostatný poslech), která je správně drásavá a pořádně člověka udeří na těch správných místech je přímo nervydrásající sledovat postavy, kterým okolnosti neuvěřitelně ubližují a člověk může akorát doufat, že to bude lepší...a ono nebude. Zároveň je to celé ale hodně psycho, pro slabší povahy vyloženě nevhodné. Podobné pocity jsem měl u loňské Aronofskyho matky!, respektive druhé poloviny filmu, ovšem přílišnému porovnávání bych se spíše vyhnul, ačkoliv zde taky hraje silný part motiv náboženství (rozuměj vymítačství a paranormální jevy). Velmi silný zážitek, který si minimálně ještě jednou musím dát. PS : Gabriel Byrne vypadá jak Karel Heřmánek. Rád jsem ale toho chlapíka po velmi dlouhé době zase někde viděl. (24.07.2018)

Ze začátku je ta hororová sošnost až legrační, protože si ji film ještě nezasloužil - ale jakmile se rozjede, splatí všechny dluhy. Trpí mírnou "překonceptovaností", kdy je za vším vidět snad až moc rozmyslu - ale jinak jsem si to užil mnohem víc než další mainstreamové horory poslední doby - rozhodně víc než To a Tiché místo. Táhne to i ústřední trojice herců, jejichž vedení a výkony jsou ve svojí žánrové vypjatosti perfektní. (30.08.2018)