Tři veteráni

To, o co se dnešní pohádky neustále pokouší, s celou svojí galantností zvládli Tři veteráni v roce 1983. Nedivím se, že zrovna jsou legendou v oboru. Která pohádka Vám zaručí radost dětí, ale i dospělých v jednom. U dětí na celé čáře vyhrává příběh a dlouhý nos princezny Bosany a u dospělých vyhrává kopa hlášek, které prostě nemají chybu. Navíc se ve filmu sešel tak velký počet hereckých legend, že tolik jich dnes nemáme ani pohromadě. (25.12.2019)

Můj první film v kině, navíc vesnickým. Byly mi čtyři nebo snad pět a šli jsme tam dva kiláky pěšky (s tátou a partou kluků ze vsi do sousední vesnice). Naprosto mě okouzlil, a navíc jsem si zamiloval kino, což mi vydrželo dodneška. A jsem rád, že poprvé to byl Zdeněk Svěrák (a Werich a Lipský), protože lepší už to bejt nemohlo. Od tý doby jsem Bimbáce, Pankráce a Serváce viděl aspoň desetkrát, a doufám, že aspoň ještě desetkrát uvidím. Je to asi moje nejoblíbenější pohádka, rozhodně nejlepší česká, dokonce lepší než původní psaná ( a skvělá) verze Jana Wericha. Všimli jste si, že tam není jediná přiblblá scéna, kterých je v ostatních novějších pohádkách tu víc, tu míň, ale vždycky až moc (myslím tím nesmyslný pitvoření, bezdůvodný štulce a kopance, ukřičenost...), který maj za úkol rozesmát co nejvíc dětí. Tahle pohádka si to neusnadňuje, když už se křičí, tak je to třeba, každá její scéna má smysl a přestože z ní plyne spousta poučení, vůbec to nevyznívá otravně, ale naopak naprosto samozřejmě, a proto z toho nakonec nemůžou mít špatnej pocit ani děti, ani dospělí. Myslím, že dokáže bavit nejmenší, větší i největší diváky, každýho svým způsobem, a přitom žádnýho z nich nebude nudit. To se o moc filmech říct nedá. I proto jsou Veteráni naprostá klasika. (17.11.2006)

Pohádka k níž mám poněkud zvláštní vztah. Mám rád humor Jana Wericha i Zdeňka Svěráka, mám rád Hrušínského, Čepka, Somra, Satinského i Lasicu, mám rád pohádky, mám rád spoustu scén téhle svérázné pohádky, ale nemůžu si pomoci, jako celek mi nějak nikdy moc nesedla. Když se k ní nachomýtnu, podívám se (jako teď), pobavím se (jako teď), ale že bych měl někdy chuť jít a pustit si ji sám od sebe, to se mi zatím nestalo. (02.11.2011)

nostalgické 5* Další doplňující komentář ze vzpomínek na tuto kultovní pohádku. Možná míň přirozené a víc divadelně přehrávané, ale to k Werichovi sedí i jeho typickému humoru, který mám tak rád. Za mě mu patří plný počet i vzhledem k tomu, že těch kvalitních pohádek je čím dál méně. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (17.12.2020)

Vynikající Lipského invence na motivy Werichovy pohádky, s mnoha dokonalými dialogy a replikami (Taky budete, Kafíčko s rumíčkem, Na starý kolena jsem se spustil, Tam jsem... taky nebyl, Už nechci celní prohlídku!, Přírodo, přírodo, kam chodíš na ty nápady? apod.) a samozřejmě poučením, že člověk by měl lidem umět předat dobrou náladu, ne strach. Film se ale poněkud rozpadá - přece jen úvod nenavazuje až tak přímo na další scény v Monte Albu, a scény s dlouhým nosem si také kradou svůj velký kus pro sebe a upozaďují tři veterány. Dalo by se říci, že se zde občas poněkud tlučou dva styly - Lipského a cimrmanovský. Někdy fungují vedle sebe dobře, ale jindy jdou proti sobě. Navíc je zde jedna chyba - o frňákovníku bylo řečeno Hrušínskému, nikoliv Somrovi (ale to už je hnidopišský detail). Celkově příjemná pohádka, na niž se člověk vždy rád znovu podívá, ale některé scény, nemohu si pomoct, jsou pro mne poněkud nudné. (07.12.2014)