Kafarnaum

Tady ty komentáře, "proč točej takový film a pro koho... Co s tím mám jako dělat? Vydírání...", z těch mi stojí rozum. Někdo natočí brilatně autenticky a krásně zároveň film o tom, jak to maj děcka z rodin, kde fotr prostě pouští spermoše hlava nehlava do chudáka ženský, aniž by mohl uživit sotva jedno a hned je to film, co "citově vydírá, moc tlačí na pilu s mizérií, sprostě zneužívá utrpení druhých ve svůj prospěch"... Tak si pojďme pustit novýho Spidyho, Avengery, nějakýho toho Macháčka v situační komedii, či drama s komunistické éry, nebo si dejme pičo horor s popcornem. Přece nebudeme čumět na příběh, kde jsou děti postaveny do "nepřívětivého světa" Juch. Banda čuráků koukám už není jen na facebooku s podobnýma názorama. Sem se nasral fujky. Krása to je. Tenhle Cafarnaúm. Takhle zrežírovat děti a roční mimino? Už jen za to musí člověk smeknout. Ano, je to emotivní. Ne, (16.07.2019)

Film s intenzivní obžalobou vlastních rodičů z nezodpovědnosti přivést na svět dítě, o něž se nemohou postarat. Ústřední jinoch Zain Alrafeea ždíme emoce na dřeň, přičemž prostředí rozbombardovaného hlavního města Libanonské republiky بيروت‎‎ (tj. Bejrútu) filmu jen přidává na intenzitě. 84 % Celosvětový příjem k 24. 4. 2019: $7,700,000, což je 1,93 násobek rozpočtu (24.04.2019)

Poslední film Nadine Labaki už ze synopse hrozil rizikem obvyklého misery porna pro západní publikum, jehož hrany se několikrát rozhodně dotkne a to zejména ve scénách zabírající černošského bumbrlíčka potácejícího se zmateně po Bejrútu s umazanou papulou od sunaru. Co však režisérku vykupuje je její libanonská příslušnost díky které působí film po celou svoji stopáž autenticky (dle všeho byla spousta záběrů natáčena guerillově), chaos a špína ulice jsou hmatatelné a hlavně nejsme obtěžovány arogantními vizemi idylických nadějí a vykoupení, jež podobným tématům přisuzují západní tvůrci, aby se sami pozvedli na duchu. Cafarnaúm po celou dobu zůstává v Bejrůtu a pokud zobrazované problémy srovnává v rámci globalismu, nedělá to slovy, ale rozmisťováním západním popkulturních fenoménů po scéně, ať se již jedná o bezzubého bratrance Spider-Mana, plyšové mimoně v dětských postýlkách za zdmi slumu či mikimauze usmívajícího se na bezútěšnou situaci jedné ztroskotané rodiny. Nejvíce se však místo působení autorky projeví v samotném syžetu, který zásadně odporuje klasickému západnímu vnímání rodiny jako pevného kruhu, jež musí zdolávat příkoří okolí v pevném objetí. Zde je rodina ten největší nepřítel, slabošsky bránící v rozletu, ambicích a budoucnosti, nepřítel od kterého je třeba se odpojit na prvním místě. Právě problematický aspekt tradiční rodiny a jejího posledního slova v rozhodování o svých potomcích (se kterým Labaki jako žena v arabském světě nejspíše také měla zkušenosti) je zde poměrně originálním motivem, jež může v zemích prvního světa vypadat extrémně, nepatřičně, odvážně či skandálně, ale z hlediska společenského rozvoje daných zemí je třeba o něm mluvit. PS: Zain Alrafeea je dětský Robert De Niro. (25.05.2019)

Je mi z toho filmu smutno. Ne kvůli jeho obsahu, který jde do takové krajnosti, že pozbývá přesvědčivosti, ale kvůli tomu, nač Nadine Labaki mrhá svým talentem. Předkládá úmorné dvě hodiny záběrů smutných (často plačících) tváří citově i jinak strádajících postav (často dětí). Jde v zásadě jen o vršení důkazních materiálů, osvětlujících, proč se dvanáctiletý Zain rozhodl zažalovat rodiče za to, že jej počali. Doufám, že nešlo o záměr, ale film pohybující se celou dobu na hraně poverty/misery porn (ve scénách podkreslených sentimentální hudbou tu hranu překračuje) vyznívá tak, že chudí lidé, jejichž motivace nejsou nijak objasněny, by si děti vůbec neměli pořizovat. Systém, reprezentovaný ve filmu justicí a policií, totiž podle všeho funguje, a spoluvina vyšší třídy není vůbec zohledněna. Závěrečná „mrtvolka“ má sice zřejmě odkazovat k Nikdo mne nemá rád, ale Truffaut dospívání v nelehkých podmínkách nezbavil veškeré radosti a nenatočil film tak strašlivě didaktický a jednostrunný, v podstatě nikam se nevyvíjející, jenom nás ubíjející bídou, osamělostí a utrpením a dalšími a dalšími nešťastnými zvraty osudu. 40% (04.02.2019)

Asi dvanáctiletý, předčasně dozrálý chlapec jménem Zain se vymezuje proti bezcitnosti svého okolí. Ten kluk úředně vlastně ani neexistuje, spí na špinavé dece na zemi mezitím co rodiče vedle souloží, nikdy nechodil do školy a ani netuší, kolik let mu přesně je. Jeho mentální vyzrálost ale nedokáže akceptovat v čem on a jeho vlastní milovaná sestra vlastně vyrůstají a tak zakročí. Zažaluje své zaostalé, sobecké a slabomyslné rodiče, že jej přivedli na svět. Dále také za to, že přivádějí na svět další potomky, o něž se nedokáží vůbec postarat a také za to, že zavinili tragický konec jeho sestry, nuceně provdané za bohatšího souseda, později znásilněné. Do vsunutých scén soudního přelíčení pak vstupují rozsáhlé scény vyjevující Zainovy osudy vedoucí k jeho uvěznění kvůli vážnému ublížení na zdraví. Spatříme chlapcův útěk z domova i to, jak se láskyplně potlouká ulicemi s malým dítětem policií mezitím zadržené etiopské uprchlice a snaží se o něj všemožnými způsoby postarat. Capernaum zobrazuje svého druhu peklo na zemi; bezvýchodné živoření v chudinských slumech Libanonu doléhající zejména na děti. Kamera s majestátní pozvolností sleduje lidi jak při chůzi zanedbanými uličkami, tak z ptačí perspektivy, která ukazuje lidská mraveniště s plochými střechami budov i s bezpočty provizorních přístřešků. Režisérka výjevy předkládá provzdušněně, bez přikreslení, volí zdánlivě nezaujatý záznam reálií, přičemž ale dosahuje podmanivé, téměř dokumentaristické věrohodnosti, a to i díky výtečnému hereckému ztvárnění. Jedním dechem, tento film by měl vidět každý, aby si uvědomil, že přivádět děti na svět, je v dnešním světě obrovská chyba. Je uplně jedno, jestli dítě přivedete na svět v Libanonu, v Praze nebo v New Yorku, děti budou trpět všude. Dejte tomu ještě pár let a pak si možná na tento film vzpomenete. - "I want to sue my parents. Because I was born." (26.05.2019)