Šťastný Lazzaro

„Nemáš strach?“ - „Z čeho?“ - „Z toho, že jim lžeš, a že to zjistí.“ - „Lidé jsou jako zvířata. Dáš jim svobodu, a uvědomí si, že nejsou pány svých osudů. Odsoudíš je k utrpení. Teď sice strádají, ale nevědí o tom.“ Do hledáčku se mi snímek dostal hlavně kvůli Albě Rohrwacher, od jejíž sestry-režisérky jsem ovšem dosud nic neviděl, čehož zpětně i trochu lituju, neb má očekávání ohledně Šťastného Lazzara byla jinde. Film má své vnitřní kouzlo, které mě nutilo se zájmem sledovat zdánlivě obyčejné dění kolem „čisté duše“ Lazzara, navíc se děj jeví jako docela nevyzpytatelný, což platí po celou jeho dobu. Ovšem to kouzlo se pro mě osobně začalo pomalu vytrácet od chvíle „zvratu“ (cca po hodině). Sice se pak otevřely dveře divákovým vlastním interpretacím, ale pokud publiku nic neříká např. František z Assisi (a jeho různé obdoby), u některých věcí bude nejspíš tápat (např. ohledně jeho vztahu ke zvířatům a hlavně vlkovi), já navíc bojoval i s tím nedůvěryhodným časovým posunem u ostatních postav. Trochu zklamání, celkově hodnotím lepšími 3*. (10.11.2019)

TENHLE FILM MĚ ZASÁHL JAKO DLOUHO NIC A EVOKOVAL MI TOLIK VĚCÍ A SOCIACÍ - ŠKODA, ŽE NEVIDĚNO VE VARECH. Co by se možná stalo Otíkovi Rákosníkovi, kdyby začal bydlet na sídlišti - to by se přidali české reálie, ale tady jsme v Itálii. Nebo kdyby v Hroznech hněvu banky nechali splácet hypotéku mizernými výnosy s hospodaření na poli. Kdo je Lazzaro? Nezničitelný, neúnavný panáček, který se zhmotnil ze starodávného apokryfu? Metafora na ekonomickou transformaci? Tichý revolucionář? V baráku na venkově, kde lidé mají 1 žárovnku na celý barák, žije podržtaška Lazzaro, který nemá ani vlastní postel a je otrok "hej nebo počkej". Pak se dozví něco, co ho naprosto vykolejí a stane se něco, co se stát možná nemělo, ale k čemu se schylovalo, ale on u toho není. Do toho mu hrála píseň "Dream on", moje oblíbená devádesátková píseň, která ho bude provázet po zbytek putování. Přemístění do současnosti, provázené povinně zbytečnými obrazy - viz dále - trochu ubírá na síle vyprávění, ale přesto stále drží pozornost, protože je divák zvědavý, co se bude dít. Něco člověk čeká, něco ne a podle toho může posoudit, jestli se film láme v půli nebo ne. Celková atmosféra, materiál a formát, na který a ve kterém je film natočen, evokuje moje milované staré italské filmy a styl natáčení, krajina, výprava, prostředí mě naprosto pohlcuje pořád. Vyvrcholení pochopí ten, kdo má něco načteno, zná biblické vyprávění a apokryfy nebo vidí za horizont či si to dokáže vyložit. Ne, nevyšumí to do ztracena, protože pocity, nálady a dojetí přetrvávají, hold když se srazí ideály s realitou....podle některých i mě, je tohle částečně dosti reálný obraz dnešní Itálie než Zlovolné historky z předměstí - Tady Vary 2020 Co se mi nelíbilo: nějaká samozvaná vládkyně po celý den kouří a předčítá nějakým dětem, které do příběhu nepatří, bibli či co? Zbytečný záběr. Další je ta povinně zbytečná vlna nabalených uprchlíků. HLÁŠKA FILM: I KDYŽ JE TO DUCH, MUSÍ PRACOVAT. (11.04.2021)

Zvláštní film, který se - zcela vědomě a úmyslně - dělí na dvě poloviny. Ale i vnitřně má několik vrstev. Jedno z nich je dořečení úpadku italské šlechty, naznačené v románu a posléze filmu Gepard. Kam až ty první změny nakonec dospěly. Pak je zde rovina člověka a jeho sepětí s přírodou - lidé v první polovině sice otročí na políčkách zadarmo a jsou vykořisťováni, aniž by o tom věděli, ale na druhou stranu jsou šťastní, smějí se, dělají si legraci. Ve městě bez přírody (s jen jedním stromem a mizernými plodinami podél zdi, které jen tak tak že rostou) se vlastně jen hádají, kradou, podvádějí, lžou si, a nežijí jeden pro druhého jako kdysi. Což je další rovinou příběhu - lidská pospolitost. Dokážeme být šťastní i v mizérii, když jsme jedna velká rodina. Ale jak se začneme hádat, je pospolitost rozbita, společenství nefunguje, nejsme, jak se říká "jedno tělo". Ano, je to církení termín, ale to je zase další (a velmi silná, vzhledem k vlkovi a závěrečné scéně) rovina příběhu - ta o víře. Neříkám náboženská rovina, protože náboženství je politikum se všemi klady, ale především zápory, ale o víře v Boha a o jeho otiscích v přírodě, o lásce. Proto postava prosťáčka spíše než idiota (ať z Dostojevského, nebo od Saši Gedeona) připomíná svatého Františka, který žil v chudobě, v onom sepětí s přírodou a děkoval za vše. Lazzaro neboli Lazar zde má funkci nejen štístka (jako tomu bylo ve filmu I na kamenech rostou stromy), ale i lásky a jakéhosi svědomí. Je poslán, aby připomněl svému lidu ty pravé hodnoty. A jak je to v Novém zákoně, "přišel ke svým, a nepřijali ho". Dokonce je vyhnán i z kostela. Ale hudba jde za ním, jde za čistým srdcem. Nedávám plný počet, protože některé scény jsou zbytečně dlouhé, a ne vždy je vyprávění konzistentní a drží se dané linie. Ale ten kontrast čistého srdce s realitou je velmi silný a má hodně co říct. (14.02.2020)

Mysteriózní prvky! Ono by to jinak nešlo takhle udělat. První polovina se životem v horách je DOKONALÁ. I ta postava zmetka rozmazleného markýze je nakonec ryze pozitivní! Proti tomu, co přijde v druhé půlce, ta už zdaleka tak působivá a pěkná není. Od cukrárny se dá tušit, jak to dopadne. Tyhle trochu střelené filmy co mají pevný a kvalitní základ, mám ale rád, podobný film je i Borgman. (13.07.2020)

Film je to nevšední a zvláštní. Důvěřivého dobráka všichni zneužívají. A přijímá to přirozeně, beze zloby, stejně jako celý svůj pobyt v zaostalé nevolnické komunitě. Pak se vytvoří zajímavé teenagerské spojenectví. Aristokrat si hraje na rytířské sbratření, nádeník za něj cedí krev. Když je otrokářská komunita objevena, příběh se náhle láme. Objeví se mystický prvek časového zázraku. Venkovskou idylku střídá šedá periferie moderního velkoměsta. Se sociální linkou film poněkud zlevňuje, ale dál mu zajišťuje kouzlo postava zdánlivého prosťáčka tak čistého a spravedlivého, až je nepohodlný všem a všude; včetně kostela. Zdálo se mi to chvílemi dokonce napínavé, zábavné a emočně účinné. Film získal nějakou cenu v Cannes a měl tuším čtyři nominace na Oscara za evropský film a myslím, že i nějakou proměnil. (15.04.2020)