Skřivánci na niti

Trezorové filmy. Ty filmy, které komunisté zakázali, dali je do trezoru a na patřičné uznání si tak mnoho z nich muselo počkat až po roce 1989. Na seznam zakázaných filmů se dostali například Spalovač mrtvol Juraje Herze, Ucho Karla Kachyňi či Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného. A také Skřivánci na niti Jiřího Menzela. Ten se po úspěchu Ostře sledovaných vlaků (Oscar za nejlepší cizojazyčný film) rozhodl později realizovat další adaptaci knihy Bohumila Hrabala, kdy měla ovšem tato adaptace problém v době, která vznikla. Adaptace novely Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet musela na 20 let do trezoru. A i když větší popularitu krom Ostře sledovaných vlaků získali i další Menzelovy adaptace Hrabalových děl jako Postřižiny, Slavnosti sněženek a později i Obsluhoval jsem anglického krále, osobně mám nejradši právě Skřivánky na niti. I proto, že jsou nejspíš nejdůležitější. Jiří Menzel jednou prohlásil, že by si Bohumil Hrabal zasloužil, aby se stal světovým autorem. Jeho poetika možná nesedla každému (třeba nad zmíněnými Postřižinami se z dnešního pohledu stahuje černý stín), Skřivánci na niti (které do filmové podoby spolu sepsali právě Hrabal a Menzel) ovšem nepříjemnou a vyloženě zlou dobu 50. let z dnešního pohledu ztělesňují naprosto skvěle. Už samotný název ostatně vychází ze stejnojmenné dětské hry, která spočívá v přivázání kousků chleba na nit a tím ulovení slepic. Komunistický režim zase lákal na vlídnou tvář, aby pak ukázal svou pravou tvář. V době svého vzniku šlo o odvážný film, který jasně kritizoval totalitní režim. A i proto musel rychle do trezoru, z dnešního pohledu jde ovšem dost možná o jeden z nejdůležitějších trezorových filmů. Skřivánci na niti možná vypovídají o tragické době, přesto dokázali být Skřivánci na niti i zábavní a romantičtí a alespoň chvílemi dokázali zapomenout na to, že jde skutečně o tragický příběh, který utvrzuje, že skutečně vypovídá o době. A některé momenty jsou pod úsměvnou fasádou vlastně stejně nepříjemné jako celý dobový kontext. V těch humorných dialozích se totiž skrývala upřímná zpověď, kterou navíc podtrhoval skvělý casting jednotlivých rolí. Především Rudolf Hrušínský a Vlastimil Brodský. Různé postavičky, které skončí na jednom místě a smiřují se s dobou. Příběh víceméně smutné lásky a také ukázka toho, že k přelití poháru trpělivosti tehdy stačilo opravdu málo. Právě scénář Hrabala a Menzela ovšem dokázal onu tragickou dobu přeci jen podat s úsměvným tónem a především chytrým humorem. Když někdo dokáže, že dokáží být věci k pláči vtipné, je to jasná výhra. Skřivánci na niti poté v celkovém střídání nálad a emocí představují takového žongléra, který v přesně daný moment ví, kdy přehodit dál. Ty pravé emoce dokázala v průběhu prodat i kamera Jaromíra Šofra, neodmyslitelně spjat je poté i s každou další Menzelovou adaptací Hrabalových děl (krom Obsluhoval jsem anglického krále) i skladatel Jiří Šust a jeho vždy skvěle padnoucí a přitom vlastně nenápadná hudba. Skřivánci na niti skutečně dokázali reflektovat tehdejší dobu, zároveň předat nějaké to poselství o morálce a spravedlnosti a Jiří Menzel přitom věděl, jak má každá scéna vyznít. Jde přitom o materiál, který se při té kombinaci úsměvnosti a vážnosti snadno mohl rozpadnout pod rukami, výsledek ovšem všichni známe. A na důležitost tohoto filmu by se i přes razantní změny od roku 1969 zapomínat rozhodně nemělo. Vesničko má středisková či Na samotě u lesa jsou možná vděčnější záležitosti, Menzel ovšem ve své kariéře dost možná skutečně nenatočil důležitější film. A především odvážnější. 20 let strávených v trezoru si tak film vynahradil dnešním všeobecným uznáním. Tahle parádní reflexe své doby si jí přitom rozhodně zaslouží..... (23.02.2022) (méně) (více)

Spolu s ŽERTEM, UCHEM a některými dalšími díly roku Pražského jara představují SKŘIVÁNCI jednak nejpoetičtější, jednak asi nejpronikavější vhled do temného období padesátých let. V roce Pražského jara byla na toto téma zahájena mimořádně ostrá diskuse, v níž Pichové-Tůmové, Vašové, Jankové byli sice v plné síle, ale současně i ve ve zřejmé defenzívě. Krátkost historického času Pražského jara sice umožnila mnohé, ale skutečné postižení skutečné podstaty hrůzných politických procesů dotčeno nebylo a být nemohlo, jak naznačuje osud zprávy Pillerovy komise, vydané Jiřím Pelikánem až v prvních měsících jeho nedobrovolného exilu. Možnost nahlédnout ponurou dobu nejistot, v mnoha ohledech připomínající nesnadný čas protektorátu, prizmatem nezaměnitelné hrabalovské poetiky, schopností úsměvu a nadhledu, pábitelského poetismu, byla mimořádná. A v tónech obou základních řad filmu - prozaické skutečnosti padesátých let i poetických sekvencí hrabalovského jazyka a nezaměnitelných hrabalovských promluv - tato "perlička na dně" "domu, ve kterém Hrabal odmítl bydlet", byla skutečně skvěle využita. Snad nejzřejměji tu byla vykresleno střeva neblaze proslulých potěmkinovských vesnic, zkorumpovaných zežluťáčtělých odborů ROH, i čestných a poctivých komunistů typu "mlékaře". Pozornost vedle titulních hrdinů zaslouží i prostorem malá, ale pro postižení filmu důležitá postava Hvězdářovy matky, výtečně zahraná Janou Štěpničkovou. Stejně jedinečná byla i Nejedlého postava skvěle zvládnutá někdejším hercem Osvobozených Vladimírem Šmeralem. Velmi neobvykle ve svých "nomenklaturních" rolích působí i Zdeněk Svěrák a sličná Věra Galatíková. Tajemný sedan či tatraplán, záměrně natřené černou barvou, rovněž nemohly nevyvolat hněvivou reakci tehdejších komunistických režimních nomenklatur. Film tak bezohledně - a přitom en passant - demaskující režim v poetistickém oparu svobodného, opravdu volného života pochopitelně nemohl nebýt nepohodlný normalizačním aparátnickým nomenklaturám, usilujících o návrat kýčovitých poetik tzv. socialistického realismu. Menzelův výrok, připomínající, že když byl film po uplynutí své dvacetileté "tezauračně trezorové" existence konečně uvolněn do volné distribuce, nechtěli Berlíňané věřit, že se jedná o tak staré dílo a považovali je spontánně za novinku, takže o opaku je musela přesvědčit až věkem změněná podoba Václava Neckáře, člena delegace na berlínském filmovém festivalu, nechtěně, ale výstižně modeluje a současně osvětluje "tvůrčí" kuchyni jednoho z největších českých režisérů hraného filmu. Je pozoruhodné i zaznamenánípotřebné, že právě svou poetistickou rovinou, schopností českého člověka žít a prožívat svébytně i doby nějtěžší, získává temný čas, o němž SKŘIVÁNCI pojednávají, lidský rozměr a tím i faktografickou věrohodnost a uměleckou přesvědčivost. Odhodlání žít, které zdobilo a zdobí nedobrovolné hrabalovské hrdiny z kladenských hutí, vyznívá přitom paralelně jako nejpřirozenější forma bytí i nejinvenčnější způsob imunitní - místy až humorem sršící - rezistence. Zřejmě nejen pro mne a generace pamětníků. (25.08.2007) (méně) (více)