Company

Nemusí vadit, když pohled na jeden mikrokosmos nemá žádný děj. Ovšem to, že jednotlivé prvky zkoumaného světa neprožívají žádné příběhy, že tu nejsou žádné emoce, to je bohužel fatální chyba. Ukázky choreografií jsou dechberoucí, jenže mezi nimi... zkoušky, večírky, rodiče, potřeba kondomu, všechno podané a zahrané jako na nějakém homevideu. McDowell jako ředitel-diktátor má sice dost prostoru, ale i on je jednorozměrný a bez života. (31.07.2012)

Další ze zajímavých Altmanových kolektivních portrétů mě zavedl do světa, o kterém naprosto nic nevím. Malcolm McDowell tedy všechny buzeroval za něco, co bylo z mého pohledu dokonalé. Tak trochu navíc mi přišla romantická linie s Jamesem Francem, možná by bývalo bylo lepší se zaměřit na další ze členů souboru (např. na Aleca). Neve Campbell balet nezapomněla a zřejmě to profesionálním tanečníkům nekazí. A taneční čísla jsou v tomhle filmu to nejlepší. (05.03.2010)

,,Špičkovi tanečníci a světově proslulí umělci''. V tom případě se Robert Altman opil a usnul v psí boudě. Ptáte se proč zrovna v psí boudě? I ten pes je natolik duchaplný, aby nenatočil ''dramatický romantický'' příběh bez přihlouplých žvástů a příšerných herců. Ten příběh jsem vůbec nepostřehla, vlastně ani nevím, o co tam šlo. Pokud to mělo být romantické, tak je i hnůj romantičtější než dva hlavní představitelé. Žádné herecké výkony se nekonaly, v podstatě tam žádní herci nebyli, jen nějací lidé míhající se před zrcadlem. Neve Campbell je baletka taková, jako asi má kočka. A možná, že i ta kočka našlapuje ladněji, než naivní slepice Campbell. Na druhou stranu, poslední představení (včetně toho na lanku) bylo krásné a za to si zaslouží dvě hvězdy. Škoda, že tam nebylo jen toto. Jelikož rostlinky, banány, zebry a obr, jež žere červené opice, to se nevidí jen tak často! (23.12.2012)

Další skupinový portrét pod taktovkou legendárního Roberta Altmana. Bohužel fungující spíše jako akademický vhled do mikrosvěta proslulého baletního souboru The Joffrey Ballet Company z Chicaga. Ten je i hlavním hrdinou vyprávění. Působí jako jeden organismus, který tepe vlastním životem a kdo jeho zákonitosti nehodlá respektovat (nebo na to nemá), musí z kola ven. Altman si všímá jen několika málo postav, rezignuje na standardní příběh, nezamýšlí se vlastně ani nad fenoménem tance a jen tak skáče od zkušeben na jeviště, z jeviště do soukromých bytů tanečníků a zpátky zase za lopotnou dřinou. Až si divák klade otázku, zda-li to takhle uctívaný režisér původně vlastně chtěl. Když už se na nějaký příběh zaměří (nejvýrazněji v případě nastupující tanečnice Ry v podání Neve Campbell), těžko z něho vyvodíme nějakou pointu, ba dokonce hlubší emoce. Někde v pozadí je rozhodně cítíme, ale to je málo. Dle mého zbytečně potlačuje veškerou identifikaci diváka s dějem, ač je třeba přiznat, že taneční výstupy jsou pozoruhodné. A právě o to tu jde. Bolest, vyčerpání, slabost, úspěch, uspokojení.. vše, co může tanec přinést. Kolem něho se vše točí, on je světobodem vesmíru. Na mimořádně čisté taneční sekvence se dívá moc hezky, ale když je kolem citová prázdnota, je už to menší problém. Raději bych akceptoval nějaké to klišé spojené s tanečními (baletními) filmy, nějaký ten uslzený závěr, než-li emočně prázdné experimentování ve vysoce profesionálním prostoru. Přesto potěší hlavní hybatelka projektu, herečka Neve Campbell, která látce, které je spoluautorkou, bezmezně věřila, snímek produkovala a zároveň v něm zúročila svoje letité taneční kvality. Bohužel ale ani její postava nemá žádný vývoj, nikam nesměřuje, nic nenabízí. Nicméně Altmanův předposlední snímek, který měl těžkou cestu nejen na plátna kin, má i přes odcizující vlastnosti své nesporné kvality!! (07.09.2009)

45 % - The Company je krásnou ukázkou toho, jak nudný může být podobný námět, který je jindy zpracovaný brilantně. A to v i případě jednoho režiséra: Roberta Altmana. Jeho Zítra nehrajeme! má s The Company hodně společného. Jedno se odehrává na poli baletního sálu, druhé v kabaretu. První je zdlouhavé a nudné, nejde postavám pod kůži a jenom je tak sleduje. Druhé otevírá postavy divákovu srdci, jde jim pod kůži a do nitra jich samotných. Přitom v obou filmech není dějový rámec nijak výrazně odlišný. Zpracování a celkové vyznění je ovšem jako den a noc. (28.04.2009)