Komisařka

V sovětském filmovém průmyslu byla odvaha nedostatkovým zbožím, jen málokdo si dovolil překročit tabu a zaútočit na posvátné symboly systému. Riziko často představovala pouhá nekonvenčnost ve zpracování povoleného tématu. Pro Alexandra Askoldova znamenala Komisařka hraný debut a zároveň okamžitý konec kariéry. Na uzavřené předpremiéře stranické funkcionáře a cenzory snímek vyděsil a rozzuřil do té míry, že jej nechtěli vložit do trezoru, jak bylo obvyklé, ale okamžitě spálit. Jeho význam a osud se dá v rámci československé kinematografie přirovnat ke snímku Ucho - s tím, že Kachyňovi se přece jen povedlo svoji vinu "odčinit" a byl systémem vzat na milost. Komisařka znamenala tak nestravitelný symbol "zrady" sovětské kinematografie, že patřila k posledním titulům uvolněným do distribuce v období perestrojky. Už předtím mohli diváci vidět např. průhlednou alegorii na stalinismus Pokání Tengize Abuladzeho. Je přitom paradoxní, že kategorické odmítnutí představiteli strany bylo vlastně způsobené pozitivním posunem myšlení sovětské společnosti. V době vrcholného stalinismu konce 30. let by sice snímek narazil na odmínutí zobrazením židovské kultury a připomínkou protižidovských pogromů, stejně jako by vadily odkazy na křesťanské symboly a přítomnost silné náboženské víry židovského řemeslníka. Na druhou stranu by režimu imponovala nesmlouvavost a tvrdost komisařky, její fanatický zápal pro cíle revoluce a upřednostňování ideologie před osobním životem. Její konečné rozhodnutí, které už v 60. letech působí nelidsky, by nejspíš dobová kritika přijala jako čin hodný skutečné revolucionářky. Askoldov se patrně inspiroval osudy Rozalie Zemljačky, která za občanské války působila jako komisařka v bolševické 13. armádě a čistila od bílých Krym. Mimo jiné se nechvalně proslavila postřílením přibližně 7 tisíc zajatců poražené Wrangelovy armády koncem roku 1920. Není moc snímků, ke kterým by stálo za to se vracet do sovětské éry, ale Askoldovův kousek k nim určitě patří. Celkový dojem: 90 %. (27.09.2018)

Sám neviem, čo som čakal. Každopádne pohľad na vojnu z iného pohľadu. Tak trochu som ho dostal, ale čakal som silnejší zážitok. Presvedčená komunistka a komisárka prišla do iného stavu a fronta i vojaci musia ísť bokom. Hostiteľ a živiteľ rodiny, ktorý komisárku prichýli (nie dobrovoľne!) je spočiatku mrzutý, nadáva v jednom kuse, ale postupne zmäkne. On je postavou, ktorá drží film pohromade a to je pri názve Komisárka trochu chyba, nemyslíte? 60%. (12.09.2015)

„Když lidem seberete báchorky, jak jim pak řeknete, pro co se má žít?“ - „Lidé báchorky nepotřebují. Lidé potřebují pravdu, za kterou nebudou váhat umřít!“ - „Umřít? A kdy budou žít?“ Aneb je těžší tlačit dítě při porodu či zapadlé dělo z písku? Komisařka, přesvědčená komunistka, nekompromisní, nepostradatelná žena je „v tom“ a ani trochu nemá radost. Nepomáhá ani fakt, že chudá židovská rodina, které je nařízeno, aby ji u sebe nechala, se k ní zprvu nechová zrovna nejvřeleji. Může se ale vše změnit k lepšímu? Není se moc čemu divit, že tenhle sovětský film skončil v trezoru. Ačkoliv být v kůži cenzorů, víc než líčení Židů, by mi asi vadilo „nepříliš“ hrdinské zobrazování revoluce a vůbec soudruhů/rudoarmějců. Tak či onak jde o dost depresivní (zejména taková vize budoucnosti Židů), nepříjemný a místy opravdu působivý film (mě osobně nejvíc mrazilo při dětských „hrách“). Napomáhá tomu i výborná práce se zvukem a střihem. A přesto se tu najde i trocha lidskosti a naděje. Jenže revoluce zuří dál a žádá si oběti…za mě solidní 4*. (10.05.2020)

Umeleckými výrazovými prostriedkami natočený film odohrávajúci sa v Rusku počas občianskej vojny. Poctivá a hrdá komunistka, nekompromisná komisárka, čo už niekoľko týždňov nezosadla z koňa sa vzpiera svojej ženskej podstate v záujme akého si vyššieho cieľa zrodeného z krvi a utrpenia roľníkov a robotníkov. Komunistické uvedomenie je patrné už z jej výzoru: akoby z oka vypadla úderníčkam z detských čítaniek 50. rokov, alebo zo starej papierovej desaťkorunáčky. Vysoké štádium tehotenstva, nemožnosť potratu a zblíženia sa so židovskou rodinou, v ktorej dome dostane pridelnú izbu ju dočasne privedú späť k nežnejšej stránke, k bytostnejšej podstate ženstva. Vo filme je použitých veľa metafor a asociácií ( napr. scény s rútiacim sa stádom osedlaných koní bez jazdcov, púštne zábery vojenskej jednotky ťahajúce ťažké delá, kruté detské hry, symbolické falusoidné zábery hlavní, židovský tanec, prekrižované okná a dvere domov a synagógy). Režisér v rozhovore uviedol, že natočil film o tolerancii. Pre mňa boli ústredným motívom dva: 1. nejednoznačnosť prijatia na pozadí ideológie alebo náboženstva, 2. ovládnutie myslenia a konania duchom zbraní. (21.02.2005)

Příběh ruské komisařky z doby občanské války (1917-22). Je ve vysokém stupni těhotenství, proto se jí velitelé zbaví tím, že ji umístí do početné židovské rodiny kdesi na vesnici. Tam Klaudie porodí syna a s rodinou se sžije. Mezitím ale v SSSR propukají další boje, rudí válčí zejména proti bílým, v celé zemi se šíří teror. Tento z ruských trezorů zachráněný film stojí za vidění. (02.04.2020)