Přítelkyně z domu smutku

Tenhle seriál je opravdu velmi dobrej. Dej se odehrává v ženské věznici a hlavní postavou je pani Marta alias Ivana Chýlková. Příběh opisuje vězenský život , kde vězenkyně prožívají svoji každenní drámu, vzájemnou solidaritu a nejakou tu radost. Ale jaký už asi život ve vězení múže být rozhodne ten nejlepší ne. (03.05.2008)

S Ivanou Chýlkovou jsme se ocitli ve velmi ponurém a neosobním prostředí ruzyňské věznice, kam se její postava dostala za své smýšlení. Člověk měl být tak to zbaven své důstojnosti. Psychický nátlak a nelidské prostředí měly vykonat své. Systém to měl vymyšlené velice dobře. Doba, ve které se seriál odehrává by měla být neustále připomínána. Někteří totiž rádi zapomínají a zapomínat by se nemělo, zvlášť, když se jedná o naši pohnutou minulost. Eva Kantůrková byla vězněna jeden rok ve vyšetřovací vazbě ruzyňské věznice. Její kniha posloužila jako inspirace pro tento seriál. (08.10.2008)

Tento seriál mě dlouhá léta míjel. Doma jsme se na něj nikdy nedívali, protože babička si komunistický kriminál prožila a tohle období se jí nerado připomínalo. Teď jsem na něj náhodou narazila a bylo jasné, že je na pořadu dne.  Seriál krásně ilustruje tehdejší morálku, situaci ve společnosti a ukazuje, jak se s tím vším dalo poprat. Člověk se mohl poddat nebo bojovat. Hlavní hrdinka si zvolí tu druhou cestu a já jí při sledování fandila. Ve vedlejších rolích vystupují figurky kriminálů, asi stejné jako dnes - zlodějky, podvodnice, prostitutky,... Jaké různé povahy a osudy! Opravdu úžasné herecké výkony Ivany Chýlkové a ostatní se nenechávají vůbec zahanbit. Role Helgy byla šitá Heleně Růžičkové na tělo. To stejné s paní Bohdalovou.  Určitě si to dám někdy ještě jednou. (19.08.2021)

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. (01.03.2017)

Každé každičké z holek a žen, které tady hráyi, vyjadřuji upřímný obdiv. Herectví Jiřiny Bohdalové je neskutečné a excelentní... to člověk hltá každé gesto i každý pohyb těla i ve tváři. Kdo viděl ví o čem mluvím. Každá přítelkyně z domu smutku je totální originál a jiný herecký počin. Každá se ho zhostila s takovou věrohodností, že z toho mrazí....:-) (21.01.2020)