Adresát neznámý

Tak to zase byly dvě hodiny násilí a brutality. Stále nechápu, jak něco takového mohu podstupovat dobrovolně, i když vím, co mne čeká. Ve filmu je vyobrazena vesnice hrůzy dle Kim Ki-duka. Všechny postavy jsou psychicky narušené, jednají naprosto iracionálně a na žádné se bohužel nenajde žádná výraznější sympatická vlastnost. Celý film stojí stejně jako většina režisérových děl na agresi, zvrácenosti, bolesti, týrání zvířat, sexuálním násilí a dalších problémech. Při mnoha scénách se mi doslova zvedal žaludek. Celý film je poměrně natahovaný, myslím, že by neuškodilo zkrácení o několik minut. Jinak mám smíšené pocity a stejně jako u většiny ostatních Ki-dukových filmů mám stejný problém – je to dobrý film, ale téma je tak hrozné a brutální, že ve mě jen vyvolá pocity odporu a opovržení. Myslím, že se teď budu muset podívat na nějakou komedii, aby mi zlepšila náladu. (28.11.2009)

Hmatatelná syrovost v tragédii na pokračování. Kim nedává příležitost vydechnout ani na chvíli a každým dalším dějovým posunem zabředává hlouběji do všudypřítomného chladného bahna. Nejde ale o depresi a brutalitu bez ladu a skladu, naopak. Všechna neštěstí se ukazují na podkladu potlačované lidskosti nebo hlubokých křivd a svou věrohodností téměř až zabolí. (02.08.2009)

Jako první Kim Ki-dukův film jsem viděl "Luk" (a potom dalších deset). "Luk" na mě tehdy hodně zapůsobil a Kim Ki-duka považoval za novou hvězdu režiserského nebe. Od té dby se můj názor na něj v podstatě nezměnil. Na rozdíl od "Luku", který je o čtyři roky starší než "Adresát" (tedy skoro stejná věková kategorie), je "Adresát" příliš přetížený symboly, symbolismu mnohdy propadá celý děj, který potom už lze chápat jenom jako jejich interakci, zbavenou jakéhokoli subjektivního motoru jednání. Je tu už symbol luku (Kim Ki-duk je asi dobrý lukostřelec), ale i symbol prostoru (letouny), zraku, zvířete, matky atd. atd. I když je i tento jeho film dobře režijně zvládnutý, zařadil bych ho až do druhé kimkiduovské třídy. (27.07.2020)

Spolu s Ostrovom sa jedná o najsilnejší Kim Ki- Dukov film ranného obdobia. Veľký posun spočíva vo vykreslení postáv. Tie nežijú v cyklickom svete násilia a erotiky, ale v cykle smútku a utrpenia. Trojica postáv sa snaží vysporiadať so životom, pritom im okolie ani spôsob ako na seba nazerajú, nedovoľujú mať sny, alebo sa posunúť v živote niekde ďalej. Každá jedna pozitívna situácia je nahradená inou v ktorej je plno sklamania. Pritom sa film obíde bez zbytočného násilia a erotiky. Stáva sa ľudskejší a preto omnoho citlivejší. Ki-Duk tu využíva kopec čierneho humoru, ale zároveň nezabúda prezentovať vo filme niekoľko svojich dobrých nápadov - obesenie psami, alebo poranenie oka u všetkých troch predstaviteľov. Film sa neustále vracia k začiatku. Je to jednak podmienené prostredím - ktoré je naozaj asi najbezútešnejšie z celej jeho filmografie. Postavy chodia v kruhu, situácie nimi už raz zažité sa znova opakujú a všetko to smeruje k tragickému koncu, ktorý predstavuje jediný útek zo života aký žijú. Aj napriek dvom hodinám je film zaujímavý a jedná sa o vyspelé dielo, o predzvesť režisérovho premostenia do viacej ľudskejšej a poetickejšej roviny, ktorá mi sedí podstatne viacej. (09.02.2013)

Kim opäť predvádza mozaiku ľudských osud, tentoraz na pozadí kórejskej vojny, čím docieľuje vo výsledku jeden zo svojich najsilnejších a najsmutnejších snímkov. Napätie medzi Kórejcami, rozdelenými pohľadom na vojnu i vzťahom voči americkej armáde, láska, nenávisť, márnivosť, násilie, nádej, zúfalstvo, šialenstvo a smrť. Veľmi osobitý príbeh niekoľkých rodín, amerického vojaka a pár ďalších postáv, ktorý hlavne v závere dokonale metaforicky ukazuje výjav hrôzy a utrpenia obyvateľstva, ktoré čaká ako psy na jatkách blízky koniec. Som vďačný aj za tú trošku čierneho humoru, i keď film príliš odľahčiť nepomáha. (05.08.2013)