Vzpomínky na Afriku

Jak český překlad názvu napovídá, jedná se o vzpomínky, tedy o zachycení životních osudů několika postav a ne o ucelený dramatický celek. To však vůbec není ke škodě, protože Vzpomínky na Afirku jsou velice příjemnou a milou záležitostí. Sydney Pollack vytvořil pro filmové plátno Afriku doby, kdy byla ještě panenská, nezkažená a nedotčená genocidami, hladomorem, válkami o nerostné bohatství a tím vším, kvůli čemu ji už dnes nelze považovat za romantické místo. Dokázal skvěle zachytit ducha doby, ve které ještě mohlo být pro bohatšího evropana krásné, zde žít a podařilo se mu to tak dobře, že snad každý musí závidět lety dvojplošníkem nad nedotčenou krajinou. Výraznou složkou jsou také zajímavé diskuze o smyslech vztahů, o tenké hranici mezi nezávislostí a sobectvím, které však nic neřeší a vlastně ani nemohou. Vzpomínky na Afirku jsou vcelku lehkým nenáročným filmem, který ale mohutně potěší a zahřeje. (31.03.2011)

Krásny príbeh lásky z pre nás exotického prostredia Afriky. Film svojou štruktúrou i dĺžkou pripomenie filmy ako Anglický pacient či Doktor Živago. Podobne ako v spomínaných filmoch i tu hraje dôležitú úlohu výbornú hudba J. Barryho. Niektoré scény s levmi sa zdali byť skutočne nebezpečné. Meryl však odvaha nechýba. Trúfla si na leva s bičom...80%. (02.01.2014)

Určitě tehdy nebylo snadné vystříhat velké množství materiálu, případně přeskočit mnohé linie z knihy. Výsledek není „pouhým“ velkofilmem postaveným na jasné milostné zápletce, dokonalé hudbě a nádherných záběrech africké krajiny, jak by se mohlo na první pohled zdát. Chemie mezi dvěma hereckými esy fungovala, emocí bych si přesto dokázal představit víc. Do nějakého blaženého pomlaskávání to mělo přeci jenom daleko. Legenda, kterou ale stavím úplně jinam než svoje skutečně oblíbené velkofilmy. (18.12.2016)

Navenek klasický hollywoodský velkofilm postavený na jednoduché milostné zápletce, dvou hvězdách a nádherných záběrech krajiny. Z vypravěčského hlediska jde ale zároveň o nebývalé důsledné naplnění českého názvu - o přiznaně útržkovitý výběr subjektivně rámovaných okamžiků. Tato vyprávěcí struktura Lumetovi umožnila vystavět film jako řadu velkých scén, vzpomínek, které protagonistce nejsilněji utkvěly v paměti. Vzniká dojem, že vyprávění je poměrně volně vedeno Blixenovou, nikoli tvůrcem, který by chtěl naše emoce navádět určitým směrem. Vzpomínky se díky tomu vyhýbají melodramatickému sentimentu a zároveň se jim daří zprostředkovat dojem přirozeného koloběhu života, který také nesměřuje předem vytyčenou trasou, ale v němž se prostě občas něco přihodí (mistrem tohoto typu vyprávění je Terrence Malick). Film přitom v žádném případě není chladný. Málokdy v dějinách kinematografie mezi herci tak bezchybně fungovala ona tajuplná "chemie." Streepová a Redford k sobě zkrátka patří a sledovat jejich společné scény je podobnou radostí jako se opájet záběry africké divočiny. Kdyby šlo o jediné vzpomínky na Afriku, které kdy budu mít, nelitoval bych. 85% Zajímavé komentáře: Douglas, pshimi, berg.12, Faidra, Tommy987, Grafito, jatamansi, FilmFan24 (03.12.2006)

Vzpomínky na Afriku částečně potvrzují autotematičnost filmů Sydneho Pollacka, jejichž žánr se mnohdy stává i ústředním tématem. V Tootsie vidíme herce Dustina Hoffmana převlečeného za ženu, jak hraje herce převlečeného za ženu. Ve Třech dnech Kondora hlavní hrdina pročítá stovky špionážních příběhů tak dlouho, až se stanou součástí jednoho z nich. Ve Vzpomínkách na Afriku sledujeme romantické drama, které operuje s emocemi natolik střízlivě, že spíš vypráví o romantickém dramatu, než by jím samo bylo. Navíc právě vyprávění příběhů je jedním z dominantních motivů. ___ Film je natočen jako vyprávění, které má de facto několik začátků a samo sebe si uvědomuje jako vyprávění podle pravidel, které lze porušovat. Vzpomínky na Afriku tak nejsou tradičním epickým příběhem, který by podal přesnou představu o životě skupiny lidí během delšího časového období, ale řadou za sebou jdoucích vzpomínek vypravěčky ve voice overu, která události cíleně vynechává, představa o čase je pro ni de facto irelevantní a pokud určité narativní prvky nepovažuje ze svého hlediska za dostatečně zajímavé, prostě je nesdělí. ___ Úmyslně zcizující efekt vyprávění ve vyprávění tak recipientovi umožňuje potenciální identifikaci s dokonale inscenovaným prostorem, nikoli však s postavami uvnitř něj. Právě tato zvláštní diskrepance mezi vyprávěným a zobrazovaným však ve spojení s výsadní pozicí prostoru jako dalšího hrdiny zaručuje Vzpomínkám takřka nezaměnitelné postavení v žánru exoticko-romantické epiky. Fakt, že romantický motiv je sice dominantou hrdinčina vyprávění, ale ne filmu samotného, umožňuje přenášení významů na jiné prvky (modifikace organizace prostoru, vztahů mezi postavami, reakcí na tytéž podněty atp.). ___ Vzpomínky na Afriku jsou tak přes víceméně banální zápletku (hrdinka se v rámci „sňatku z rozumu“ provdá do Afriky, s manželem se rozejde a zamiluje se do charismatického lovce, který je však příliš svobodomyslný pro trvalejší vztah) mnohovrstevnatým filmem, který implicitně sděluje mnohem více, než se na první pohled zdá. Navíc věrohodně a bez příkras zachycuje ztrátu nevinnosti Afriky s příchodem západních kolonialistů počátkem dvacátého století, ačkoli nepříjemné informace podává spíše okrajově a ani na okamžik citově nevydírá. Ostatně motiv popření všední každodennosti na úkor eskapického vyprávění příběhů je dalším z těch, který z osudů postav nakonec proniknou do struktury filmu, jenž kromě důmyslného narativního systému nabízí i jedno z nejvíce fascinujících zachycení podoby afrického kontinentu na plátně. Bez kýčovitých zjednodušení, prostě jen nádhernou, divokou a nezkrotnou zároveň, rámovanou v dlouhých panoramatických záběrech a s táhlými tóny podmanivé hudby Johna Barryho v pozadí. (20.01.2008)