Daleko od Reykjavíku

Grímur Hákanarson ví, co točí, takže i zde můžete počítat s hodně solidním islandským dramatem. Jak jinak. Nádherné islandské exteriéry a těžké islandské nátury jsou jednoznačně plusem. Tedy o to větším plusem, pokud Island máte rádi a zažili jste ho na vlastní kůži. V námětu mě pak trošku udivuje ten družstevní spolek. Nechce se mi věřit, že na Islandu může něco takového vůbec nastat. Ve zbytku světa - bez problémů, ale Island? Tam nemáte šanci jakýkoliv podvod zamést pod Gejzír...vyplave na povrch do pár minut a nestihnete si to napáchané zlo ani užít. (01.01.2021)

„Mám nejvyšší čas začít žít, plnými doušky život pít. Tady se můžu uzívat, pálím mosty, chci si užívat.” - Slova povzbudivé závěrečné písně naznačují mnohé o pocitech a dalším směřování hlavní hrdinky Ingy, která se po smrti manžela vzepře tvrdým pravidlům společenství, v němž žije. A činí tak bez ohledu na to, jestli existuje reálná šance něco změnit. (75%) (30.07.2022)

Islandský kapitalizmus v praxi, alebo aspoň snaha o jeho sprostredkovanie európskemu festivalovému divákovi. Akoby sem zavítal Costa-Gavras alebo Ken Loach. Krásna islandská príroda je ale naschvál akosi potlačená, vidíme skôr pustinu a hmlu. Interiéry potom dávajú tušiť, prečo ľudia nemajú ďaleko k sebevraždám. Príbeh je jednoduchý, ledva vystačí na tú sotva hodinku a pol a film obsahuje len jednu silnú scénu, áno, postriekanie vedenia firmy mliekom. Či už ide o príbeh založený na skúsenostiach scenáristu, alebo nie, princíp vedenia monopolu je v podstate všade rovnaký, takže dej nebude na nikoho pôsobiť ako z inej planéty. (19.02.2021)

Kapitalistická družstevní kolektivizace na islandský způsob skutečně připomíná povídku režiséra Jasného z filmu Touha (jak zmínil adaben). Zde je místo nebojácné Anděly nebojácná Ingibjörg a její zřejmě nejtěžší dny v životě, jež jsou divákovi odvyprávěny ve stylu, který z těchto končin očekává. Ano, milovníci skandinávské tvorby, je přesně takový. Starosti s hospodářstvím, tvrdá práce a splácení dluhů, každodenní všednost, která se radikálně změní a život znenadání nekompromisně naplňuje přísloví o tom, že vždy může být ještě hůř, ale přináší také známou radu, všechno zlé je k něčemu dobré, možná právě v této pohnojené mizérii je konečně čas jít cestou, které jsme se až doteď dobrovolně vyhýbali, i když jsme vnitřně cítili, že je správná, bez přetvářky a pokrytectví. Možná to bude malý začátek něčeho velkého, u čeho nakonec ani nemusíme být, ale jiskra byla zažehnuta a všemi přehlížená pravda se alespoň na chvíli stává pravdou skutečnou. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (11.02.2020)

islanďani umí,ale tady jim to moc neladí.Je to sice takové standardně lehce černohumorné,ale ve chvíli kdy by se to konečně trochu rozjede a mělo by se něco začít opravdu dít se nestane vůbec nic a přijde konec.Ačkoliv konec vlastně ne,protože pod tím pojmem si představuji nějaké uzavření a to tady chybí...60% (30.12.2020)