Velká iluze

Nehodnotit starší filmy v jejich historickém i autorském kontextu znamená tak či onak nehodnotit je vůbec. Francouzský pandán remarquovského románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID přes poněkud idylizující tendence odráží v zásadě věrně skutečnou situaci bojujících armád zhruba od druhého roku první světové války (Velké války) po uplynutí prvního období, založeného na oboustranných představách o "blitzkriegu" své doby. První, divadelně přepovídaná (nechci říci tlachající) polovina filmu je viditelně slabší; její nedostatky však plně překlenuje druhá část, postupně gradující "útěkovou" fází filmu. Pacifismus, který tu cítíme, znechucenost válkou, která všude prosvítá, je oboustranný. Dita Parlo tu vedle postupně dominujícího Gabina (v době natáčení mu bylo 33 let) hraje jednu z nejlepších rolí své nedobrovolně předčasně ukončené umělecké dráhy. Náležité ocenění zaslouží i kreace Ericha von Stroheima v roli velitele zajateckého tábora. Obraz, který toto pozoruhodné Renoirovo dílo nabízí, hodně připomíná - jakkoliv to až neuvěřitelně zní - zelené kádry Haškova Švejka (nejvíc během putimské Švejkovy anabáze). A s tím i osudovost a hloubku tragédie celé jedné velké generace nejen německých či francouzských, ale vůbec mladých evropských mužů i žen. Tragédii, která neměla být přes veškerou svou krutost tragédií poslední. Ani nejkrutější. (13.06.2010)

Srovnám-li snímky z konce třicátých let, které jsem zatím měl možnost vidět (nejvíce zastoupené jsou pochopitelně československé a americké, sem tam nějaký britský), francouzské snímky jsou snad nejvíce postižené zubem času. Zvláště ty Renoirovy. V případě Velké iluze se občas vytáhla kamera a scény mezi De Boieldieu a postavou zahranou von Stroheimem jsou hodně zajímavé (a Gabin mi připadal nejsympatičtější ze všech filmů, ve kterých jsem ho zatím viděl), zbytek je už bohužel mrtvá voda... (07.10.2009)

Ve své době - tedy nějakých dvacet let po Velké Válce a v pozdní předvečer té ještě větší - musela Velká Iluze působit jako neuvěřitelné zjevení. Dnes, kdy si připomínáme sto let od doby, kdy dějiny Evropy vzaly zřejmě nezastavitelný švunk k tomu nejhoršímu, můžeme asi jen obdivovat práci restaurátorů a trvalé kvality Renoirovy práce (se štětcem;)). Jean Gabin na vrcholu mužné síly, gentlemanské jednání se zajatými důstojníky, vlastenectví, ale především nezdolný duch člověka napříč národy i společenským původem a postavením. Bohužel, jak nám historie ukázala, byla to skutečně jen Velká Iluze, kterou bylo pozdě přenášet z plátna do ulic. Po řemeslné stránce je to vynikající záležitost. Příběh je dnes možné považovat za nepříliš originální, pokud si nepovšimnete data vzniku tohoto snímku - potom totiž musíte optiku poněkud obrátit. Přes nesporné kvality zachycení leckdy až fantaskního světa zajatých filozofů v uniformách je ale směrem k závěru patrný sklon k větší a větší polopatičnosti, která vrcholí monologem vůči krávě. Ano, krávě. Z protiválečné kinematografie rozhodně jeden z těch zajímavějších kusů, ale na skutečný Olymp z mého - prostého diváckého - pohledu nedosahuje. Přesto dávám 80%, protože tohle se opravdu hned tak nevidí. Jean Gabin byl nehorázný sekáč už za mlada, o tom žádná, ale dialogy mezi kapitány Boeldieuem a von Rauffensteinem jsou výkladní skříní té doby. Sice jsem se nemohl zbavit myšlenek na Maxe ze Sunset Boulevardu, ale to je z hlediska hodnocení nepodstatné;) (29.06.2014)

Na svou dobu, tedy rok 1937 kdy byl film natočen, to musela být bomba ! Z dnešního hlediska působí některé scény naivně, ovšem pokud se díváme na film očima tehdejší noblesy mezi důstojníky znepřátelených armád, pak režisér RENOIR dosáhl bravurního výsledku. Je to "velká iluze", že by takhle měla dopadnout každá válka. (05.01.2009)

Musím říct, že na tehdejší dobu je tenhle film až neuvěřitelnej. U nás běžely nejslavnější léta Vlasty Buriana a ve Francii si natočili odbojářský válečný film, který odkazoval na první světovou válku a přitom vůbec netušil, že za dva roky se dostane do popředí druhá, neméně hrozná, světová válka. Velká iluze nejenom, že neuvěřitelně předběhla dobu, ale ještě ji Francouzi natočili až neuvěřitelně. Sice se nedočkáte války jako takové, protože masové válečné scény si do filmu připravil až Stanley Kubrick ve Stezkách slávy, ale zase se dočkáte pocitů a dojmů lidí, kteří se války účastnili. Plný počet nedávám jenom proto, že těch 114 minut se místy dost nesnesitelně táhlo. Nicméně nic to nebylo oproti tomu, jaký má tento film vypovídající hodnotu. Málo co takhle předběhne dobu. Klobouk dolů samotným tvůrcům, ale i hercům, že do toho v takové neklidné době šli. Jinak se to říct prostě nedá. (24.08.2014)