Šarlatán

„Nikdy nechtěj dělat zázraky, chlapče, to lidi neodpouští.“ - „Ale vy děláte zázraky.“ - „Starou belu! Věř a bude líp, to je moje zaklínadlo.“ Jenže někdy zázraky už nemusí stačit, třeba tehdy, když už nad vámi přestanou mocní držet ochrannou ruku…Škoda jen, že mnoho neinformovaných diváků bude považovat Šarlatána za věrohodnou filmovou biografii a ne za „drama inspirované skutečnými osudy“, kterým opravdu je. Trochu mě zklamalo, jak se v některých ohledech tvůrci odklonili od reálií (speciálně od Agnieszky Holland bych tohle úplně nečekal). Ale nic to nemění na tom, že se pořád jedná o povedenou filmařinu. Scény s učením se (Josef Trojan velmi mile překvapil!) a posléze diagnózami od stolu mě moc bavily a těšil jsem se na ně, ty ostatní už mě zajímaly o něco méně (a z občasné šedi je vytahuje hlavně nedostižný Ivan Trojan). Celkově slušné 4*. „Ako to, že máš stále také teplé ruky?“ - „Někdy věřím, že kdybych zmáčknul, zabil bych všechno to hnusný, co v sobě mám.“ - „Tak to urob. Já ti to odpustím.“ - „Možná příště.“ (20.12.2020)

Dobrý herec pro Hollandku i přes pyj skočí. Tak nám Epštajn nekompromisně poslal Ivana do prdele, ovšem i tak lze jeho fabulační hyperbolu, za níž by mu Mikulášek patrně namíchal nějakou extra léčivou směs z rulíku, potměchuti a bolehlavu, rozhodně považovat za trefu do hnědého. K dobru mu je nutno přičíst zejména to, že ukrutně přeceňovaná bába Hollandová natočila asi nejlepší film své kariéry, ke zlu pak snad jen ten pičoidní zkrat na konci, který nepochybně zasponzoroval Gůgl. Já fuckt, kurva, nemám chuť ani náladu po skončení dvouhodinového filmu ještě půl hodiny internetovat, jak to vlastně dopadlo, a příště kategoricky vyžaduji plný dezinformační servis, Epštajne!!! Každopádně se se zdejší kohortou artových hnědopichů tentokráte výjimečně shodneme, že nejméně polovina zásluh za finální produkt musí být jednoznačně přičtena nejlepšímu mimickému útočníkovi své generace! Takoví Vetchý nebo Langmajer by sice bezesporu byli daleko věrohodnější buzeranti, ovšem vidět je v této roli, asi by jednoho spíše rozbolely hemoroidy, zduřela mu prostata a měl by neodolatelnou chuť zahrát si volejbal s diváky TV Hovna, dát si páku s Vašutem, pomrkávat na zatuchlé padesátnice či se toulat Ulicí. Ivan je holt král, který navíc nikdy neprostituuje pod svou důstojnost, a toho mýtického chcankověštce a božího bukanýra, vykresleného jako totálního labilního kokota, dal s dokonalostí sobě vlastní, uhrančivou grácií a neochvějným heterošarmem, i když musel být při tom natáčení dost v Loji. Jeho úžasný výkon trochu hatilo pouze to, že maskér zřejmě chytil kovid a chudák Mistr si to musel patlat sám. Ve středním věku tak místy vypadá, jako by se právě napudroval na gájprájd Wehrmachtu, jako starší pak dost připomíná Stinga po tantrickém maratonu. (03.01.2021)

Naprosto souhlasím s některými názory (nejen mých oblíbených) uživatelů. Ten konec se prostě nepovedl. V tomhle případě to beru jen jako zcela nepodstatnou věc. Přece kvůli faktu, že někdo totálně překope historii neodsoudím šmahem celý film. Bylo by to nefér a hlavně obrovská škoda. Lepší, český jsem za poslední rok určitě neviděl a jsem moc rád, že naši akademici zachovali chladnou hlavu a nominovali Šarlatána na Oscara. To, že postoupil do užšího výběru jen potvrzuje moje slova. Trojan, vlastně oba dva výborní, což lze bez nadsázky říct skoro o všech hercích. Moc příjemně strávený čas a od Angieszky zdaleka nejlepší počin. I když režisérkou mého srdce asi nikdy nebude. (11.03.2021)

Šarlatán je ve snaze převyprávět celý život Jana Mikoláška často didaktický a doslovný (počáteční flashbacky fungují i bez toho, aby byly uvozovány čtením Mikoláškova životopisu, jak se děje později během výslechu a soudního vyšetřování). Některé situace jsou zbytečně tlačeny do krajnosti a pár replik vyznívá strojeně, ale celkově je styl vyprávění střízlivý, nepatetický, odpovídající snaze držet si od hlavního hrdiny mírný odstup (mj. i ve způsobu jeho snímání). Díky uvedenému se Hollandové s Epsteinem daří protagonistu vykreslit jako rozporuplnou osobnost, byť zpochybňují pouze jeho morální kvality, nikoliv metodu diagnostiky (upřené zírání do moči z filmu naopak vychází jako spolehlivý způsob, jak zjistit, jestli máte zánět močových cest, cukrovku nebo už to můžete zabalit). Jeho záchvaty zuřivosti a jiné projevy krutosti přitom vždy souvisejí s nemožností léčit a postupně sílí a mají ničivější dopad (útok na otce sekerou, zabíjení koťat, bylinná směs pro těhotnou manželku, přenesení viny a hypoteticky také trestu smrti na jiného člověka).___Pokud je Mikoláškův asistent František výrazně sympatičtější postavou, pak v důsledku toho, že poznáváme výhradně jeho pozitivní stránku (v mnoha scénách je pouze pohledným erotickým objektem) a nemáme možnost pochopit hlouběji např. čím jej Mikolášek přitahoval (důvodem přitom není fixace vyprávěcího hlediska na Mikoláška – film jej opakovaně opouští).___V úvodní scéně sice sledujeme naturalisticky zachycenou smrt Zápotockého, ale dál politické okolnosti nejsou zohledňovány nad rámec čtení novinových pamfletů. Do Mikoláškova života režim, ať nacistický nebo komunistický, vždy jen znenadání násilně vpadne, takže zásah gestapa vyznívá jako osobní msta a u soudního procesu na konci padesátých let není příliš zřejmé, čím léčitel mocným tolik vadil.___Nejde o kvalitativně výjimečný či tematicky nějak zásadní počin (jakkoli minimálně řemeslně se vymyká valné většině tuzemské produkce), ale až bude příští rok sbírat různé filmové ceny, k čemuž vzhledem k mizivé konkurenci pravděpodobně dojde, nebudu mít – na rozdíl od jiných oceňovaných prestižních biopiců – při každé z nich pocit, že někde na světě muselo umřít koťátko. 70% (18.08.2020)