Ratu Ilmu Hitam

Indonésie přichází s další démonickou hitparádou gore scén a tíživě temných obrazů a já říkám: „Jen tak dál!“ Kimo Stamboel a Joko Anwar si vzali do parády indonéskou hororovou klasiku Ratu Ilmu Hitam (1981), ale látku ve velké míře pozměnili a aktualizovali, takže z původního filmu zbylo jen pár prvků a jinak jde o úplně novou, povýšenou podívanou. Skupina starých známých se setkává v odloučeném sirotčinci, aby vzpomněli na staré časy, ale minulost se ukáže být mnohonásobně děsivější, než by si kdokoliv z nich dokázal připustit. Po hororové stránce snímek funguje velmi dobře a přináší několik opravdu nepříjemných vizí. Vytknout bych snad mohl jen nadměrné užívání digitálních efektů (ten počítačový hmyz tomu hodně ubližuje), jinak jde o atmosférou velmi silnou podívanou, jejíž nejsilnější momenty jsou opravdu pekelné. (13.10.2020)

Dej aj jeho vyústenie je dosť riedky. Pritom často filmovo i žánrovo recyklovaný. Konkrétne ide o návrat dospelých (a ich potomkov) do miest traumatizujúceho detstva a vysporiadanie si nedoriešených záležitostí. Tentoraz cez horor. Drobné lesklé chrobáčiky, pripomínajúce mini kovové guľôčky ukrutnou rýchlosťou zaliezajúce do hrdla a spôsobujúce krvácanie očí úst a žíl sú mega. Rovnako tak kadejaké húsenice a stonožky ktorými sa nedobrovoľne či očarovane kŕmia hrdinovia a následne sa im vlnia pod kožou. Zvyšok tvorí všedný hororový štandard, snažiaci sa obohatiť tému čiernou mágiou a nejakými tými náhlymi odhaleniami temnej minulosti. Ale to tu už predsa toľkokrát bolo. Napriek tomu udeľujem Indonézanom za exotický príspevok do žánru silné tri (šestky). (10.06.2020)

Indonéská tvorba jde mimo mě, tady jsem šel do neznáma a nechal se zlákat hodnocením a musím říct, že rozhodně nelituju. Z původních obav ohledně "neherectví" tamních herců zbyl jenom dobrý pocit, protože všichni svoje role zahráli až nečekaně dobře, práce s kamerou skvělá a hudební doprovod tady sedl jak prdel na hrnec. Budování atmosféry po celý film se dařilo výborně a zvrat v závěrečné třetině, který zamíchal kartama, film posunul o krok dál. Koncept černé magie tady dlouho nebyl a některé scény byly dost nechutné a často nevídané, i když otrlejší divák je na ně zvyklý a vyloženě nic nového nezažije. Režisér nešetřil ani děti (obrovský plus!!), červi, brouci, stonožky a hektolitry krve tady tekly ze všech otvorů proudem a popravdě si nepamatuju za poslední dobu film, který by byl na nechutné gore právě tak výživný jako tenhle. Přidejte k tomu nepolevující tempo od 30. minuty a je zaděláno na úspěch. Pro mě je to slušná čtyřka, protože tohle jsem od Indonésie rozhodně nečekal a ta si tak připisuje obrovské plusové body, protože tak solidně zkombinovat žánry se nepovede pokaždé. (18.04.2020)

Kdyby měl někdo náhodou tendenci předem shlížet na indonéský film s předsudky a despektem, po téhle horrorové parádě by mu mohlo sklapnout. Laskavě hřejivý začátek s milou přátelskou atmosférou, milými přátelskými lidmi a jejich milými slušnými dětmi nedává vůbec tušit, jakým směrem a s jakou intenzitou se celý děj postupně vyvrbí. Pravda digitální triky nejsou prvotřídní, scénář je místy trochu kostrbatý a finále se mi zdálo malinko odfláknuté, ale globálně vzato se jedná o plnokrevný krvák na téma strašidelný dům, který ční v současné břečce amerických kvazikrváků o strašidelných domech minimálně o hlavu výš. Nejvýživnější výjevy: autobus plný mrtvých dětí, autoliposukce před zrcadlem, stonožky na všechny způsoby, sešívání pusy sponkovačkou nebo nasazování si uříznuté hlavy zpátky na krk. (24.08.2020)

Tohle asi nemá cenu nějak víc komentovat. Jen bych opakoval to co je tady v jiných komentářích. Jen dodám, že o filmu jsem věděl úplný minimum a možná proto mě tak překvapil a ve výsledku tak převládají veskrze pozitivní pocity. Napínavá a atmosferická podívaná u které( je alespoň pro mě ) vadou na kráse ta digitální havěť. (17.06.2020)