Relikvie

Zase jednou divný horor. Matka s dcerou přijíždí hledat babičku, kterou by matka nejradši šoupla do domova důchodců. Babičce totiž kromě běžného Alzheimera začíná pořádně hrabat a v něco se mění. Drtivou většinu filmu je to místo hororu nudné rodinné drama i když musím uznat, že babča byla creepy, atmosféra slušná a finální naháněčka byla natolik psycho, že jsem byl i v pokušení dát 3*. Závěr mě ovšem vrátil na zem - jednak nic nevysvětlí a jednak končí absolutně WTF scénou SPOILER - oloupeme babičku z kůže a pak si k ní láskyplně lehneme... (09.12.2021)

Po tom, čo začne ich stará mama Edna (Robyn Nevin) strácať rozum a začína bojovať s demenciou, sa jej dcéra Kay (Emily Mortimer) a vnučka Sam (Bella Heathcote) o ňu musia intenzívnejšie starať. Pri jej návšteve zisťujú, že bez stopy zmizla, ale keď sa opäť objaví, nemá okrem malej modriny žiadnu ujmu. Situácia sa neustále zhoršuje a začína byť jasné, že ich milovaná starká už nikdy nebude ako predtým. - Na Relic som sa celkom tešil, ale tento horor mi potvrdil, že v Austrálii by nemali vznikať duchárske horory, ale len poriadne krváky. Ono ten film nie je zlý a má bezpochyby vynikajúce technické spracovanie, ale dej sa vlečie a vždy keď to už vyzerá, že sa to konečne rozbehne, príde zase nejaké hluché miesto. V závere to naberie na obrátkach a ukáže sa, že má film dosť silnú výpovednú hodnotu, ale zostane to skôr u drámy než u hororu. Som rád, že sa to kamarátovi silentnameovi páčilo, ale za mňa skôr neodporúčam, a to u hororov od IFC Midnight nezvyknem písať často. + herečka z The Curse of Downers Grove, The Neon Demon a Pride and Prejudice and Zombies + herec z Little Monsters (11.07.2020)

Ze začátku trochu nuda, než se divák naladí na tón filmu a taky mě štval ten přesvětlený obraz, ale postupně se z toho vyklubal ten opravdovej horor tak, jak ho mám rád. Žádné debilní samoúčelné lekačky, ale tajemno, divné zvuky, nepříjemná atmosféra, pomalu se vkrádající plíživý pocit strachu, čím dál tím větší odtržení od reality a výborně vygradované surreálné finále, jehož význam jsem si teda musel googlit, ale naprosto převrátil celé vnímání snímku. Neříkám, že to vždycky dává úplný smysl, ale striktní logika u alegorie není vždycky úplně potřeba. Jako celek to má fakt perfektní atmosféru a hlavně nejednoznačný scénář, nad kterým lze posléze intenzivně přemýšlet a polemizovat. (20.07.2020)

Poněkud nevyrovnaný, leč přesto zajímavý horor o stáří a neurodegenerativních onemocněních, který dost mate tělem. Od začátku je ke své škodě natáčen jako standardní duchařská záležitost o strašidelném domě, čemuž odpovídá i používání obvyklých žánrových motivů k budování atmosféry (záhadné stíny v chodbách, cosi schovaného pod postelí...), které ale nemají z příběhového hlediska pointu a jsou ve filmu jaksi navíc (stejně jako všechny vedlejší postavy). Námět filmu je totiž ukotven v tvrdé realitě (a vtisknout mu podobu hororu o rodinném prokletí dává perfektní smysl), přičemž jeho rozuzlení stojí na jediné vizuální metafoře, která všechno ostatní ve finále smete ze stolu. Radost z netriviálně pojatých postav a ze zdařilé práce s interiéry tudíž kalí zbytečné lpění na několika nedostatečně provázaných a především zavádějících náznacích přítomnosti jakýchsi přízraků, které nemají s ústředním tématem filmu nic společného. (12.10.2020)

Celkem často se mě dost lidí (nejen mých blízkých ale i lidí na internetu) ptá, proč nevěnuji více pozornosti úplným novinkám, nebo prostě novějším filmům všeobecně. No a já jim stále odpovídám úplně stejně – protože mě moc nebaví, většina z nich je pořád na jedno „brdo“, kopírují již xkrát viděné témata (samozřejmě všechna čest některým výjimkám) a já dávám prostě přednost starším filmům a bizarním (někdy až úchylným) – ujetým kouskům. Navíc se snažím kombinovat různé subžánry, abych se u toho neunudil k smrti (tím myslím hlavně díky obehraným zápletkám). Relic se sice vymyká svým zvláštním pojetím, přesto ani z něj jsem zrovna dvakrát odvařený nebyl. Proč, protože je to film dvou tváří…   Na jednu stranu jsem si říkal, ty vole zas film o starém domě na samotě, kde bude někomu jebat v palici, ale musím uznat, že začínající režisérka si nejen pro mne připravila několik velmi zajímavých momentů, které rozhodně zaujali mou pozornost. Zvláště pak postava staré babky. Ta herečka dokázala navodit šílený škleb, ze kterého šel až mráz po zádech, přitom hned v dalším záběru vypadala jako milují babča z domova důchodců, co normálně potkávám, když jdu na návštěvu za tou svou. Dále bych chtěl pochválit i hudební a zvukový doprovod, který dopomohl navodit (alespoň místy vcelku slušnou atmosféru) a ten postupně hnijící a měnící se barák (zevnitř) taky nebyl vůbec špatný. Dokonce to mělo místy i slušné grády. Jenomže nevyzrálost tvůrkyně to sem tam srážela zase do průměru. Navíc ten až „omlouvám se, ale mě to tak přišlo feministicky emoční závěr“ se mi taky zrovna moc nelíbil. Láska ale přece musela zvítězit!   Dokážu ale ocenit slušné herecké výkony hlavního tria i snahu samotné režisérky natočit netradiční a trochu i zvrácenou podívanou. Za to jí dávám palec nahoru. Rozhodně se mi tento film nevykouří hned z hlavy a neupadne do zapomnění. Kdyby se jí podařilo odstranit těch pár slabších pasáží, více přitvrdit – přidat nějaké ty nechutnosti navíc a víc si pohrát s poslední pětiminutovkou, mohl být finální výsledek mnohem lepší. Tedy alespoň z mého úhlu pohledu. Australská tvorba patří mezi moje oblíbené, ale tohle řadím spíše k průměru, co jsem měl zatím možnost vidět – a že jsem viděl od protinožců dost lepších filmů (ale i mnohem horších). 50% (07.11.2021)