Návrat ztraceného syna

Že Evald Schorm je neprávem přehlíženou, skutečně klíčovou osobností naší slavné éry šedesátých let. NÁVRAT lze vnímat i jako až sociologickou sondu do života předlednového Československa či jako na selhání jedince, který náhle přestává stačit na svůj dosavadní život a nemůže se přitom spolehnout ani na svou nejužší rodinu. Jednu ze svých vrcholných hereckých příležitostí tu dostává a mimořádně zvládá Jana Brejchová. To už není ani bezmocné děvčátko z VLČÍ JÁMY či bezradná mladá učitelka z MÁJOVÝCH HVĚZD. Tchán a tchyně, žijící snad ještě v časech předříjnové podunajské monarchie, působí anachronně; vnímáme je totiž očima tehdejší současnosti, které pohlížejí do budoucna, k fin de siécle minulého století. Jemnost užitých prostředků, jež nemění nic na ostrosti a nekompromisnosti autorského pohledu, je ozbrojující i mobilizující zároveň. NÁVRAT si ve své nelítostnosti nic neulehčuje: syrovost jeho zpovědi je proto příkladná. Do neustávajících hovorů o potřebě demokracie představuje svým již v dobové podobě syrovým záběrem tolik silných příběhů, hledačské touhy, snahy osamostatnit se láme alespoň načas, do doby, jež se krůček po krůčku dere k bolestnému poznání, že lidoakademie má k dokonalosti daleko a školství, že nemusí být poslední, co by mohlo alespoň poněkud napomoci při řešení problémů, jež jsou zdrojem potíží nakonec nejeden jednpho (18.12.2010)

Těžká podívaná. Pro někoho nudná, jiný v ní zas vidí velkou smutnou pravdu. Publikum se u jejího sledování může sem tam i zasmát, v opačně naladěném jedinci vyvolává smích s velmi hořkým nádechem. Je existenciálním filmem plným zásadních otázek nebo jen přehnaně depresivním dílem o jedinci, který nedokázal být šťastným, přestože mu (podle jeho okolí) nic nechybělo? Návratu ztraceného syna je lehké dát určitý počet hvězd, ale proč vlastně? Je to jenom můj osobní (a jistě hloupý) názor, ale tento film skutečně dokáže ocenit hlavně divák, který si už někdy v životě kladl či si v přítomnosti klade otázky hlavního hrdiny tohoto snímku, cítil/cítí se podobně jako on. Po prvé to pro mě byly nejisté 4*, po jistém časovém odstupu a druhém zhlédnutí už zvyšuju na slabších 5 a tu případnou půl hvězdičku si nechám možná na někdy příště. Zajímavý komentář: Andreas (23.11.2012)

Pro mě dnes už klasický Schorm a jeho konec bez konce, který neminul ani tento těžký film. Pan inženýr a jeho žena hledají něco, co vlastně ani nelze nalézt. Ono hledání bez určitého cíle je těžké, lépe řečeno, marné. Jeden to hledá ve vnitřní svobodě, která může mít i formu rozhodnutí o svém životě, druhý to hledá v nutnosti být potřebný nebo cítit, že někoho či něco skutečně potřebuji. Až rozmazlený a chvílemi dětinský přístup ke spořádanému životu je tou hlavní překážkou. Mají vše a chtějí víc. Vnitřní souboje několika zúčastněných a až extrémně přizpůsobivý boj staré generace, lpějící na spokojeném životě své dcery. Brejchová Kačer je výborná dvojice. Herecká i režijní uvolněnost, učebnicový příklad nové vlny v podobě dramatu i lehkého humoru. (25.02.2013)

Další Schormův pozoruhodný přenos tématu "rozhněvaného mladého muže" do našich podmínek, tentokrát s velmi silným napojeným na existencialistické pozadí. Intelektuálně náročný snímek, i co se týče ztvárnění hlavní postav, mě však tolik neoslovil jako předchozí snímek Každý den odvahu, prosycený charakteristickou absurditou života, jež zde vystrkuje růžky spíše útržkovitě. (05.05.2011)

Nikdy som sa asi nenudil tak rád, ako pri tomto filme. Scenár bol ako trhanie pravdy až zo dna duše. To predsa život a systém robí z človeka blázna, ak sa nechá. Veľká myšlienka, ktorá nemusela byť vyslovená. Pri takýchto filmoch rozmýšľam, že by som sa zrejme bál ísť na psychiatriu aj na návštevu. Veď by si ma tam mohli nechať! A čo potom? Už aj bez toho predsa uvažujem, kto mňa vôbec potrebuje... (02.11.2013)