Nanuk - člověk primitivní

Dokumentárne filmy mám rád. Konečne sa mi podarilo splatiť dlh tomuto žánru a pozrel som si výnimočné dielo Roberta J. Flahertyho, cestovateľa a priekopníka dokumentárnej kinematografie. Nanuk je veľmi osobný film mapujúci ťažký život eskimákov kdesi na brehoch Hudsonovho zálivu na severe Kanady. Sme svedkami radostí i starostí jeho rodiny v krutých podmienkach severu. (07.08.2010)

Nanuk, člověk primitivní drží prvenství nejen v rámci dokumentárního filmu, ale i jeho námětově logicky související žánrové odnože; etnografického filmu. Roku 1922 se objevil v kinech a jeho velkolepý divácký úspěch ohromil i samotného Flahertyho. Debut pracoval ve shodě s pravidly tzv. salvage antropology, tedy antropologie, jež si dávala za cíl zdokumentovat a zachovat budoucím generacím přirozený pohled na kulturu na pokraji vyhynutí. Tematické zpracování života Inuitů, tedy eskymáků, zapůsobilo na tehdejší publikum jako magnet. Film poté dostal zcela nový rozměr, protože byl vlastně v tu chvíli jediným zástupcem nově vznikajícího dokumentárního žánru. Díla zachycující určitá etnika v jejich přirozeném prostředí tu už sice byla, např. krátké filmy o indiánech apod. Flaherty obdařen zkušeností s těmito filmy, jal se natáčet Inuity v jejich původní kultuře, kterou se snažil západními tradicemi nikterak nenarušovat. Velké množství natočeného materiálu se mu nicméně zdálo pro celovečerní filmové zpracování jako ne zcela vhodné. [==] Byl si vědom, že tehdejší publikum prahne po vyprávění (velkých) příběhů. Prosté ale o to čistší zobrazení reality, prvek, po kterém tak volal a prahnul sovětský dokumentární velikán Vertov, nebylo pro Flahertyho dostatečným zadostiučiněním. Snažil se proto užít všemožných výrazových prostředků hraného filmu, aby tím ten dokumentární obohatil. Přestože takto inscenované a často uměle dramatizované záběry nedokáží zachytit reálnou skutečnost, jsou alespoň částečným zachycením člověka v jeho přirozeném prostředí. V rámci etnografického filmu je také poutána pozornost na jedinečný průběh natáčení, kdy se tvůrce v drtivé většině případů nemůže spolehnout na početný tým spolupracovníků. Tak tomu bylo i u Flahertyho, o jehož skromné filmové vybavení museli dbát samotní protagonisté Nanuka, člověka primitivního. (17.01.2010)

Flaherty a jeho definice dokumentu, který je nám podsouván jako reálná a upřímná výpověď. Bohužel už zde se dají najít nějaké ty okliky, které byly nutné pro dobré filmařské vyjádření a věřte, že kupříkladu taková stavba iglú se nepovedla hned napoprvé. Protipól k Muži s kinoaparátem by měli vidět všichni, kdo se alespoň trošku snaží nakouknout pod pokličku subjektivního vyjadřování skutečnosti, které je nám podsouváno jako objektivní. Základ žánru a velmi příjemná hodina v extrémních podmínkách. (17.06.2005)

Tenhle praděda dokumentů si zaslouží úctu vzhledem k svému věku. Ale nehodlám se rozplývat nad šedinami, když mě nudí. Jeho vyprávění je zdlouhavé, místy zřejmě paměť vynechává a tak zopakuje, co již řekl. Ale naštěstí tenhle stařík není popudlivý, takže je snesitelný. Za plus lze považovat slušný návod na stavbu iglú, i když si nejsem zcela jista, kolikrát to v praxi upotřebím. (12.11.2012)

Tak konečně se mi podařilo shlédnout tento dokumentární skvost o životě eskymáku, od otce dokumentaristiky Roberta Flaheryho jako takové. Co ho ale k takovému počinu vůbec vedlo? Dobrá otázka a velice jednoduchá odpověď. Sám se někdy v letech 1912-1919 zúčastnil asi čtyř expedic do severokanadské subarktidy. Filmový materiál který si dovezl z těchto výprav, však nad všechna očekávání zničil. Ještě ale před natočením Nanuka žil asi dva roky mezi inuity, jak se sami nazývají myslím že ještě dnes tito prapůvodní obyvatelé. Ve svém filmu nám v láskyplných ale také v romantizujících obrazech představuje každodenní starosti Nanuka Nyla a jeho rodiny, jeho lovecké zvyky a jejich věčný a neustálý boj s přírodou. Opravdu moc krásný a vysoce hodnotný filmový zážitek, ukazující lidi v inscenovaných situacích, které přesně odpovídají autentické skutečnosti. Tímto stylem se zásadně liší třeba od Sovětské dokumentárnické školy která dávala spíše přednost bezprostřednímu zachycení skutečnosti. Jasně Sověti by tento film viděli jenom jako takovou malou agitku ale u Flahertyho je to úplně o něčem jiném ten staví do popředí zájmu všelidský humanismus tak trochu prodchnutý lyrismem. Nádherné a navíc natočené v opravdu v drsných podmínkách. Ne, každý by to dokázal! (04.09.2006)