Uličnice

Věra Ferbasová jako dcerka z bohaté rodiny, která uteče z pensionátu, aby v Karlových Varech viděla svůj idol. Jakmile se naskytne příležitost, vetře se k němu jako třináctiletá sirota, kterou mu chtějí vychovat za nevěstu. Věrka je stejně darebná jako dítě, vymýšlí žertíky, ale ve stejné chvíli si trénuje svádění na všech chlapech v dosahu. A k tomu neustále hraje písnička Já mám devět kanárů. Je tu velké množství hlášek, pár opravdu vtipných scén, ale Ferbasová jako dítě nevypadá a ostatní postavy se jí nechají blbnout až moc. (29.08.2023)

Srovnání (třeba) s filmem Eva tropí hlouposti sice Uličnice nesnese, ale přesto si nemyslím, že by šlo o nějak zvlášť pokleslou nebo primitivní zábavu. Kdyby byl film kratší (čehož se dalo snadno docílit vynecháním všech otravných písní), byl by lepší. Věra Ferbasová mi připadá roztomilá a děj je klasická divadelní taškařice, při níž se herci baví stejně jako diváci (ne-li lépe). Spolehlivě mě dokáže rozesmát třeba Ladislav Pešek představující koktavého exherce, miláčka žen, kterého za-zabil zvukový film, ale stejně tak se mi líbí "hláškující" Jindřich Plachta. "Máš mě rád víc než tetičku?" - "Nemluv mi o takových strašných věcech." (17.03.2013)

Já mám devět kanárů, kanárů, kanárů, časem jsem to už nevydržel. Pěkná písnička, ale jinak opravdu děsný a hlavně naivní film, chápu že to byl zřejmě dobrý dnes bychom řekli komerční tah obsazovat Ferbasku do těhletěch rolí, ale vystačit si s díblíkem skoro celý život, to umí opravdu jen málokdo..:-) Tyhlety její stereotypní role nasekané jak baťa cvičky, jsem nikdy moc nemusel. Dětinský film ve své době, kdy to možná fungovalo, ale dnes z odstupem času, jevící se jako neuvěřitelně trapná záležitost. (28.10.2011)

Díky legendární komindě českého filmu V. Ferbasové dávám  4,5 * , dojem trochu kazí přebujelá hudební čísla a rádoby "humor" velmi trapného J. Kohouta, ale i za 1. čs. republiky se točily oddechovky. Akorát měly daleko vyšší úroveň než dnes ...  . P.S. : v tomhle filmu si zahrála i pozdější velká soudružka S.Svozilová, nechvalně známá NEJEN z případu paní Štěpničkové, maminky J.Štěpničky .....  . (15.08.2021)

Když se v roce 1936 objevila na předních pražských operetních scénách nová hudební veselohra autorské trojice Tobis – Špilar – Mírovský, byla to událost sezóny. Aby ne. Rozpustilý příběh o rafinovaných záměnách, drobných poťouchlostech a tajných láskách byl totiž vybaven prudce nakažlivými popěvky z dílny renomovaného dobového hitmakera číslo jedna Járy Beneše, s nimiž prostě nebylo možné neuspět. Je nabíledni, že se režisér Slavínský rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé. V přesně pointovaných situacích kořeněných jednoduchým, ale účinným humorem se vyřádili především herci – od neodolatelné Věry Ferbasové, jejíž proměna v oficielního mazlíčka domu s náležitě prořízlou pusinkou a mašlí ve vlasech dodnes vyvolává salvy smíchu, přes skvostného Plachtu, Baldovou, Nového, Peška či Kohouta až po Františka Krištofa-Veselého, který tehdy prudce stoupal vzhůru v žebříčcích popularity a pro svůj libý zevnějšek a vemlouvavý hlas byl zbožňován od Šumavy k Tatrám. Uličnice bezpochyby náleží k těm bezděčně naivním prvorepublikovým filmům, nad nimiž mnohý (pseudo)intelektuální hrdopýšek mávne rukou jako nad zbytečnou, nemoderní veteší. Při pohledu na současnou úpadkovou produkci se ale zdá, že to tehdy Slavínský a spol. s námi, diváky, mysleli vlastně ještě moc dobře. A copak ti dala tetička? – Od tetičky jsem dostala pejska. – Takového malinkého ratlíčka? – Ne, starou belu. (03.10.2008)