Trojúhelník smutku

Rozumím tomu, že v době, kdy ve filmové nabídce dominují komiksové adaptace a výpravné fantasy, představuje Trojúhelník smutku sympatické civilní vybočení pro dospělejší publikum. Na druhou stranu, výjimečný kousek se nekoná, natož abych mohl hovořit o filmu roku. Po slibném začátku, kdy si Östlund střílí z povrchního světa modellingu (já vím, je to příliš snadný cíl, ale ty šlehy jsou trefné), je s každou další kapitolou stále víc protivně tezovitý. Nehledě na to, že prostřední část na lodi s blinkací scénou je sice řekněme vtipná, ale je to poněkud laciný humor, který by mohl figurovat i v nenáročných italských komediích 70. let. Na satiru kladu přece jen vyšší nároky. Problematický je v mých očích i casting. Funguje podle očekávání Woody Harrelson, své si odvádí Harris Dickinson a zajímavá je v menší roli šéfka stevardů Vicki Berlin. Tím jsem bohužel kladný pocit z ansámblu vyčerpal. Při vší úctě k předčasně zesnulé Charlbi Dean byla pouhou modelkou obsazenou do filmové role a vybavím si tucet hereček, které by kromě mondénní tvářičky prodaly i o dvě třídy lepší herectví. Dolly De Leon ve své variaci na Krále krysu mě minula úplně a třeba Henrik Dorsin je zapomenutelný zároveň s titulky. Slabou čtvrtou hvězdičku nechám, ale na nekompromisním odsudku CheGuevary, který se stručně vypořádal s filmem jako K zemi hleď pro lepší lidi, bohužel něco bude. Seriálový Bílý lotos dokázal o tomtéž vyprávět s nepoměrně lepším výsledkem a nebude to pouze větším prostorem, který seriál skýtá. Celkový dojem: 70 %. (18.11.2022)

Cynická satira, která tne do živého. Östlund neskutečným způsobem míchá s démony dnešní společnosti a jako karty je rozdává jednotlivým protagonistům. Přesto především baví a hýří vtipem i v těch nejvypjatějších momentech. Poměrně málo známý herecký ansámbl předvádí to nejlepší co letošní rok nabídl. Ať je to král hoven Zlatko Burić, kapitalistický marxista Woody Harrelson nebo vyloženě moderní pár Harris Dickinson a  Charlbi Dean (budiž jí země lehká). Sebrat lidem jejich sociální status a promíchat karty důležitosti je zvláště v dnešní době velmi osvěžující sledovat. Filmem roku asi zůstane druhý Top Gun, ale Trojůhelník smutku je alespoň za mě v těsném závěsu. Mohl by být i zlatý plešoun za nejlepší film, všechny potřebné parametry tu splněny jsou, i když jsi nejsem jistý jestli někdo z nich byl nebinární, snad možná ta co neuměla mluvit... (24.12.2022)

Kvadratická funkce má tvar f(x) = ax²+bx+c, přičemž a se nesmí rovnat nule, a jejím grafickým vyjádřením je parabola. Když je a záporné, má parabola konkávní tvar směrem dolů, který vizuálně dětskýma očima připomíná smutný obličej. A tento graf dokonale vyjadřuje mé pocity z tohoto filmu. O filmu „Trojúhelník smutku“ se hodně mluví, zejména vzhledem k tomu, že získal prestižní Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Obecně se však recenze rozcházejí. Někteří film označují za veselou antibohatou taškařici, jiní ho kritizují za povrchní satiru. Problém s filmem „Trojúhelník smutku“ však nemá nic společného s tím, zda jde o dobrou černou komedii. Problém je v tom, že je to naprostý zmatek. Otravný, nesouvislý a děsivě pomalý film je jedním z nejnepříjemnějších filmových zážitků, které jsem v poslední době měl. Nemohu však popřít, že je to velmi dobře natočené a zahrané, což film zachraňuje od naprosté špatnosti. Film vykročil špatnou nohou - dlouhou hádkou mezi dvěma hlavními postavami. Zjevně má ukázat, jak jsou bohatí lidé povrchní, ale scéna by měla mít asi dvě minuty a místo toho zabere asi dvacet. Obě postavy jsou silně iritující: opět, samo o sobě to není problém, ale není to dostatečně odůvodněné, aby to stálo za to. Zpočátku jsem si říkal: „No, nevadí. Spousta filmů nezačíná skvěle. Tohle se určitě zlepší.“ Jenže opak je bohužel pravdou. „Trojúhelník smutku“ nemá jen příliš dlouhou a pomalou úvodní část, je to hrozně dlouhý a pomalý film. Časem zjistíte, že má sotva něco, co by připomínalo zápletku nebo nějakou skutečnou strukturu. Každá z postav je navržena tak, aby byla krajně nesympatická. To vede k tomu, že scéna za scénou nemá žádný význam, má jen malou zábavnou hodnotu a je proložena jen občasným mírně zábavným gagem. Jakákoli průchozí linie nastolená v úvodu je bez zjevného důvodu zcela vypuštěna. Ani když je loď konečně opuštěna, děj vůbec nenabere na obrátkách a stále odmítá diváka zaujmout. Nejhorší na filmu je, že končí jen tak v průběhu děje, takže má neuzavřený konec. Nejvíce frustrující je, že prvky pro skvělý film tu jsou. Herecké výkony jsou skvělé a film je stylizován jedinečným, ale střídmým způsobem. Některým scénám jsem se dokonce zasmál. Nic z toho však nestačí na to, aby film plně zachránilo a stálo za to se na něj podívat. „Trojúhelník smutku“ je film, který má atributy skvělé kinematografie, ale to vše slouží ubohé, prázdné díře v jeho středu. Spíš bych to nazval sociálním experimentem s trochu zvráceným humorem než filmem, kde by člověk měl pocit nějakého logického děje. /50%/ (14.01.2023)

"I sell shit." Trojúhelník smutku sebejistě vstupuje do triumvirátu k Parazitovi a White Lotus. Je to taková hořká pohádka: jde o příjemně zjednodušenou, ale ne banální, šikanu povrchního světa nalakovaného marketingem, kde rovnost je prázdný trademark, a kde vysoké postavení ve společnosti nezaručuje potřebnost vaše nebo vaší profese pro přežití a rozkvět lidstva nebo vlastně čehokoliv. ___ Jde o pomíjivou návštěvu takové té terapeutické místnůstky, kde rozbíjíte vázy a talíře a křičíte a tak. Človeka to asi uvolní, je mu na chvíli hezky, ale pak se zase vrátí do stejného světa, který tu vybitou frustraci způsobil. __ Nebo jinak: jsou to dvě hodinky slastně cynického a požitkářského mučeníčka lidí, kteří těží ze současného nastavení tržního prostředí. Jsou karikováni, ano, ale ne démonizováni. Moc ve snímku korumpuje i ty, ke kterým bychom měli tendenci cítit sympatie.  Buď korumpuje a nebo zkrátka rozesere. Reprodukuje bullshit svět, kde jsme trapný a absurdní a zbytečný a fajn a nic moc nemá smysl. Jděte na to, ať se politický profilujete jakkoliv, myslím, že vás to neurazí. Já se smál furt. A stejně nás to všechny spojí ve scénách se zvracením. EDIT1 (spoilery): po ztroskotání mi chybělo fyzické násilí jakožto nástroj k udržení původních mocenských pozic. EDIT2: ... a jakej to byl pro vás pocit, když moře vyplavilo tělo zesnulé manželky obchodníka s hnojivy, které jste se před půl hodinou s pocitem zadostiučinění smáli, jak se válí ve vlastních tělesných tekutinách? Od Östlunda to byl myslím super dloubanec směrem k divákům. (30.09.2022)

Zcela po zásluze jeden z nejlepší filmů minulého roku. Totálně černohumorná freska na téma kapitalismu a jak se z lidí stávají s množícím se majetkem lidské svině, které dokáží existovat pouze ve svém minivesmíru. „Nikdy se nehádej s idioty, klesneš na jejich úroveň a oni tě umlátí zkušenostmi.” Mark Twain. 80% (14.02.2023)