O statečném kováři

Když dítě stůně, je to vždy čas sirupů a pohádek. Srdatný Kovář nepatří mezi ty nejlepší a často rotované, ale občas se na něj taky dostane. Křížův Mikeš díky lehce ironickému pojetí a podvědomé "básnické" ozvěně působí spíš jako Štěpán Šafránek, který se po Tylově Lesní paně vrhl na bratry Grimmovy, než jako neohrožený pohádkvý hrdina, ale vůbec to nevadí. Příběh odsýpá, nechybí láska, kouzla ani intriky, úsměvná pohodová atmosféra se občas zahalí do dětsky stravitelného strašidelna a všechno to jistí spolehlivé herecké výkony Müllera, Tokoše, Čepka a dalších. (01.03.2012)

Pohádka, která se člověku vryje do paměti svým typickým "špatným" světlem, příšernými kostýmy a tragickým výkonem Pavla Kříže v hlavní roli. Ten jakoby tápal, zda má být hrdinou či melancholickým intelektuálem, působí naprosto nevýrazně až odpudivě. Kdyby ho v závěru arcilotr Čepek popadl za nohy a roztrhnul vejpůl jako slanečka, jednalo by se bezesporu o nejpovedenější pohádkový konec všech dob. Škoda... (23.12.2011)

Rovněž má velice oblíbená pohádka (letos o Vánocích dokonce viděna hned dvakrát). Nejvíce se mi na tomto příběhu líbila samotná ponurá atmosféra a trojice do nepohody, jejichž nabyté přátelství projde nejednou zkouškou. Kurňa takové žranici na stromech bych asi taky nedokázal odolat – jenže horší už je to s pomluvami. Nicméně trojice „siláků“ dokázala pobavit, stejně jako Čapek vylekat. Takže i v tomto případě se přikláním k nadprůměrnému ohodnocení – já byl spokojený… (31.12.2018)

Přinejmenším body navíc za to, že se tato pohádka po vzoru klasických pohádek nebojí i postrašit. Rozhodně by neškodilo přivést toho neohroženého Mikeše trochu víc na pokraj sil, aby to nevypadalo, že má vše tak na háku. V kontextu s koncem, který nemá potřebu nějak ždímat emoce, se ale jedná o film, který se dá pouštět (s určitými přestávkami) opakovaně. (02.01.2019)

Tato pohádka určitě patří mezi tu výrazně lepší polovinu v dějinách naší tvorby pro děti a mládež. Snaha dodržet základní půdorys poetik této tvorby, jak se dotvořil a dozrál v první polovině sedmdesátých let, viditelně zvedá její hodnotu v kontextu pozdějšího vývoje, i když ani TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU nebo ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRICEZNA to nejsou. Božena Němcová, naše pohádkářka všech pohádkařů, je z půdorysu díla k jeho výraznému prospěchu víc než vidět; roli siláka Pavel Kříž zvládá nad očekávání dobře právě proto, že svým pojetím koření v básnické pentalogii. Hrůza je opravdu hrůzou, dobro dobrem, vítězství vítězstvím v dobře zvládnutém klasickém pohádkovém černobílém pohledu; syžet i scénář a režie nenechají lhostejnou ani převážnou část "dětí starších generací". Herci bez výjimky hrají to, co mají a mohou; typy, stereotypy i vlastnosti, které tato pohádka přesně a věcně zrcadlí. Za úvahu a diskusi stojí autorský postoj k výkonu královské moci; na mne je pohádkový přespříliš. Naopak nezaměnitelný hudební doprovod JAVORů dává této verzi osvojení staré klasické látky nenapodobitelnou moravskou příchuť, bez níž by naše češství bylo viditelně chudokrevnější. Pohádka - soudě podle odezvy - je dnes zřejmě někde uprostřed mezi dobovým a klasickým nadčasovým rozměrem své další existence. Uvidíme, která z těchto srovnatelně nadějných možností posléze zvítězí. (22.03.2008)