Nejvyšší skóre

Stylový dokument, který má z čeho čerpat - svět videoher nabízí spoustu zajímavého materiálu. Tvůrci High Score k hrám ale přistoupili tak, že se těžce soustředí na jednotlivce. Vidíme tvůrce her a dalšími lidmi z oboru, ale také různé hráče (kteří třeba první vyhráli nějaký herní turnaj)... A mnozí lidé jsou fakt zajímaví, někteří však o dost méně. Přitom mají téměř stejný prostor (obvykle dva na jeden díl)! V dokumentu jsou i opravdové legendy jako Richard Garriott, Roberta Williams a John Romero, takže u některých mě mrzelo, že toho člověk s nimi nevídí víc a u některých mi zase přišlo, že tolik stopáže si nezasluhují. High Score chce hrozně moc vytáhnout z často i ve skutečnosti o dost komplexnějších příběhů jednotlivce a jejich příběhy, ve kterým vždy musí překonat nějaký ten problém a tak podobně... Pravděpodobně tvůrci dokumentu taky cílili na ženy a menšiny, kteří zde dostávají slušný prostor. High Score je dobře natočený a díky tomu pojetí leccos z historie videoher fakt vynikne. Myslím, že tahle vzdělávací forma je efektivní - divák si toho formou příběhů hodně zapamatuje. Každopádně jak už jsem napsal, výběr materiálu je někdy trochu zvláštní. Také se jedná dokument spíše pro laickou veřejnost, než pro nějaké gamery, kteří už toho o minulosti videoher vědí dost. (7/10) (26.09.2020)

Pro vášnivé fanoušky ready player one skoro povinnost. Skvěle jsem si užil pozadí vzniku prvních a průlomových her, díky kterým vznikl celý nový svět. Další už bude svět kompletně virtuální, s vizorem na očích. Dávám tomu rok, maximálně dva. Facebook pracuje na svém vlastním virtuálním prostředí, stejně tak Google, paralelně s tím vznikají jednotlivé projekty her, virtuálního designu etc. Sony, Fujitsu a další vyvíjí lepší vizory s vyšším rozlišením, kde už bude těžké rozlišit skutečnost od virtuálu. Jen jsem se ještě nerozhodl, jestli se na to těším, nebo děsím. (13.09.2020)

Celý den jsem přemýšlel jak komentář na dokument od N pojmout. Jde totiž o vcelku povedenou záležitost. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že v mnoha místech ne tak úplně dotaženou. Nebo možná jsem čekal něco jiného? Já nevím. No asi takhle... Představte si, máte možnost sedět na tiskové konferenci s někým koho uznáváte nebo koho prostě zbožňujete. Třeba s oblíbeným hercem. Je vás tam 6 a vám odešly hlasivky. Lidi kolem vás se vyptávají a herec odpovídá. Otázky jsou mnohdy opravdu zajímavé a vy sám by jste lepší nepoložil. Jenže jindy vám připadají naprosto zbytečné a vůbec vás nezajímá, který den v týdnu se u herce seká trávník. No a aby toho nebylo málo, když už se u toho super dotazu celebrita dostává k opravdu něčemu co vás extrémně zajímá skočí úplně jinam. Občas se po pěti minutách okrajově vrátí, ale vás už to vlastně přestalo brát. 70 procent za někdy rozevlátý, ale určitě fajn dokument, který mohl a měl některé věci dělat jinak. (02.09.2020)

High Score je dokument, který je nutné, aby existoval. Doba arkádových her, kazet do video herních konzolí nebo ovládání střílečky z první osoby pomocí klávesnice je prostě pryč. Přesto je to doba legendární, plná změn a novátorství. Líbí se mi, jak seriál umí prodat jednotlivé příběhy, jak dovolil některým extrovertům zahrát si sami sebe a trochu si z toho udělat i srandu. Co se mi nelíbí je struktura, při které by se naprosto neznalý divák mohl občas ztrácet... vypráví tady 5-10 minut příběh, pak zastaví, vysvětlí úplně něco jiného, atd. Občas je to trochu chaotické. Vše se dá pochopit, ale lepší struktura by podle mě byla přístupnější. Stejně tak třeba roleplaying tu trochu nezvládli a nedává takový smysl oproti ostatním dílům (navíc tlak na gay téma je patrný, i když pro kontext vlastně nedůležitý). Co je super jsou herní turnaje, nedávno jsem se díval na mistrovství světa v Tetrisu a je zábava vidět turnaje z roku 1990... jak ten svět vypadal, co se řešilo v US a tady jsme byli rádi, že můžeme koukat na arkádové hry, když přijely kolotoče a zrovna fungovaly... Mám to rád a pohladilo mě to po duši. (29.09.2020)

První díl nám zevrubně popíše, jak si jeden japonský strejda nakreslil medůzu na kostičkovaný papír, čímž naprogramoval Space Invaders, a kterak si druhý japonský strejda objednal pizzu, díky které vytvořil Pac-mana. Taky vylíčí srdceryvný příběh šikovných amerických studentů, kteří přišli na to, jak z her dostat víc peněz geniálním nápadem přidat do velké krabice malou krabičku. To vše podpořeno nesmírně otravným hudebním podkresem a komentářem, který je dávkován natolik pečlivě, aby ho zvládl pochopit i středně debilní dorostenec při současném sledování Fortnajt streamu. Průvodce "dokumentárním seriálem" osciluje od různorodých nepřesností až k nejtupější novinařině čtením vět, které mnohdy naprosto postrádají smysl, a sem tam se snaží tlačit na nostalgickou pilu efektními vsuvkami (ostatně jako každý filmový počin s videoherní tematikou z posledních pár let, bohužel). Pochopitelně vše obaleno stylovým "8bit" intrem a prošpikováno cool efekty, protože proč ne, když to Netflix platí. Ke druhému dílu se už jednoznačně nedostanu, stačilo. Pro zájemce doporučuji poohlédnout se na Youtube, kde existují daleko kvalitnější a propracovanější série věnující se tomuto tématu, a s podstatně šlechetnějšími záměry, než jen dotáhnout cílovku k placené službě. * (19.08.2020)