Dým bramborové natě

Klasický český film od Františka Vláčila s opět výborným Rudolfem Hrušínským a řadou další dobrých herců...Film se zaměřuje na stáří a lidské vztahy jednoho staršího doktora,který se rozhodl pracovat na vesnici...Postupem času se stává u lidí oblíbeným a na konci musí řešit nejtěžší problém-smrt jedné z jeho pacientek,která porodila dítě...Skvělý a srdceryvný film,který na konci nutí skoro až k slzám... (16.10.2005)

Mistr Vláčil sevřen dobovými (ne)možnostmi. Druhý mistr Liška jako by se jen díval zpovzdálí. Nicméně precizní obsazení překonává i tuto bariéru. Až přehnaně, ovšem skvostně klidný Rudla, Lohnického hrobnická filosofie, dvě výrazné zástupkyně dramatické tvorby naší kinematografie a rozverná maminka, dostávající zde životní, hereckou příležitost. (22.02.2014)

Něčeho jsem se dotknul, a nevím čeho. V období normalizace, a zvláště v sedmdesátých letech, československá kinematografie připomínala daleko více úhor než cokoli jiného. Ale životadárné výjimky nalezneme i v tomto nelehkém období; právem mezi ně patří i DÝM. František Vláčil, tvůrce proslavený Markétou Lazarovou, zde vystavěl komorní portrét kdysi prominentního lékaře, jenž rezignoval na svou kariéru a odešel na venkov. V kaleidoskopu standardního venkovského života zaujme asi nejvýrazněji sytá kresba často zprimitivnělých vztahů mezi lidmi, plných lhostejnosti či dokonce zášti. Poznáváme, jak mechanicky vykonávaná práce vede k otupění, jak i nejbližším příbuzným chybí soucit, jak se prosazuje prospěchářství. Odpovídá tomu i vizuální ztvárnění, architektonicky i v barevném pojednání záměrně strohé. Kameraman František Uldrich podzimní scenérie ještě zalévá slunečními paprsky, z nichž ovšem nesálá už žádné teplo; zbaveny přívětivosti připomínají stejně vychladlé nitro tamních obyvatel. Vláčil s pochopením, ale přitom v sytých konturách postihuje své zdrsnělé i trpící hrdiny, nelze proto neocenit přesné vykroužení vedlejších figur, včetně svérázného hrobníka (skvělý Václav Lohniský); snad jedině nesměle naznačený milostný motiv poněkud zaskřípe ve svém ztvárnění. Ovšem nad vším sebejistě vládne filmem na několik let nedobrovolně "odložený" Rudolf Hrušínský. Dokonale vystihl zachmuřeně rozvážné jednání i chůzi, původně sice předurčené vrozenou srdeční vadou, mezitím povýšené k ústřednímu charakterizačnímu rysu. Meluzín je člověk uvážlivý, zdánlivě nepřístupný jakýmkoli emocím, ale přitom nesmírně citlivý a chápavý; Hrušínský zde dospívá k obdivuhodné minimalizaci výrazových prostředků, vystačí s mírně shrbenou postavou, nehnutým obličejem a monotónně ztišenou, ba suchopárnou mluvou, která se však znenadání vytočí k nesmlouvavé naléhavosti, kdy i matný zrak se náhle projasní. Postihuje, jak za zdánlivou Meluzínovou neprůbojností a smířlivostí se tají nesmírné odhodlání prosadit to, co je podle jeho svědomí nejlepší. Hrušínského návrat můžeme tudíž považovat za ohromující, za důkaz mimořádného hereckého umění, naštěstí ještě několikrát v budoucnu zužitkovaného. (06.10.2013)

Dnes neprávem trochu opomíjený film, který solitér československého filmu František Vláčil vytvořil v jinak hluchém období let sedmdesátých a jednu ze svých životních rolí tu ztvárnil jiný velikán našeho filmu, v hlavní roli excelující Rudolf Hrušínský. V době, kdy k velkým a nosným tématům nebylo skrze normalizační intelektuální poušť možno ani dohlédnout, natož nějaká realizovat v podobě celovečerního filmu, sáhl František Vláčil k adaptaci knihy ,,režimního" autora Bohumila Říhy (Vláčil však použil k volné adaptaci jen poslední část románu) a výsledek, na svou dobu nesporně šokující, mu nomenklaturní vládci překvapivě povolili realizovat. Stárnoucí a svůj život rekapitulující intelektuál doktor Meluzín tak poprvé v českém potažmo československém filmu přemítá nad tím, zda má či nemá z naší ,,krásné" socialistické vlasti EMIGROVAT!!! (s vědomím ,,schváleného" snímku samozřejmě volí možnost zůstat) Jeho bilancování se svým životem je ale zajímavé i pro dnešního diváka. František Vláčil na kombinaci metafory o podzimu jakožto ekvivalentu konce lidského života a zasazení filmu do až depresivně nostalgické chladné podzimní české krajiny, vymezené z jedné strany venkovským hřbitovem a z druhé neustále se přibližující silniční tepnou-dálnici, vytváří baladické filmové vypravování o ryze lidském ,,bloudění" (odkaz na jiného solitéra českého umění Jaroslava Durycha) od narození ke smrti... ,,Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho..." (23.11.2006)

S přehledem bezkonkurenčně výborně ztvárněná role MUDr. Meluzína Rudolfem Hrušínským st. nedovolí zapomenout na svérázného a snad i na první pohled flegmatického lékaře. Ovšem, to by byl jen povrchní pohled na tuto postavu. Ve skutečnosti je to člověk, kterého bych si já osobně přál za svého ošetřujícího lékaře a kterému bych zcela jistě z lékařského pohledu, ... a myslím, že i z toho obecně lidského pohledu, naprosto důvěřoval. No, .. vůni pečených brambor si ještě pamatuji. Voněla stejně příjemně jako Meluzínův lidský charakter a vzpomínky na ni mi připomínají bezstarostné dětství, chuť pečených brambor kdesi na okraji pole, vítr ze strnišť a pouštění draků. Jenomže, tento film není tak romanticky nostalgický, jako jsou mé vzpomínky na vůni bramborové natě. Toto psychologické drama dává nahlédnout do duše a úvah jednoho z nás, jednoho z těch, kdo museli žít v dobách nepříliš svobodných. Jak "dobře" bylo v tom našem socialistickém "chlívku" s vůní bramborové natě, která by nikde jinde na světě nevoněla MUDr. Meluzínovi tak příjemně jako u nás doma. A co je pro každého z nás nejdůležitější? To je otázka, kterou musí každý za sebe vyřešit v jistých rozhodujících okamžicích sám, stejně tak jako se musel rozhodnout MUDr. Meluzín. (21.08.2008)