Za hranicí temnoty

Pokud má člověk už nějakých pár hororů nakoukaných, Za hranicí temnoty mu nemůže připadat ani zdaleka tak šokující a extrémní, jak se to očividně snažilo v době vzniku být. Na téma „láska až za hrob“ byly v pozdějších letech natočeny daleko lépe a zábavněji třeba oba díly Nekromantika a jakmile si člověk odmyslí to perverzní téma, zbude mu jen odpudivě a lacině natočená italská hororová rutina, co nedokáže dostatečně bavit a jejíž děj spěje odnikud nikam. (18.11.2018)

I když se tomuto D´Amatovu "horroru" (je to vůbec horror?...) nedá upřít perfektní technické zpracování, kterým překonává i řadu filmů pozdějších, v podstatě se nejedná o nijak výrazně zábavné nebo zajímavé dílo. Film má neuvěřitelně pomalé vyprávění a děj, vyloženě se vleče a táhne a je to opravdu na škodu. Celé mi to připomínalo provokativní a excelentní Island of Death (1975)", ovšem právě kvůli pomalému ději, který vedl od ničeho nikam, Buio Omega ve srovnání s tímto okrajovým "majstrštykem" prohrává. Některé scény jsou dobré a efektní, ale prostě mne to chvílemi nudilo. D´Amato vytvořil mnohem lepší horrory, jako je zejména naprostá bomba Rosso Sangue aka Absurd aka Antrophopagus 2 (1982) ... Každopádně na D´Amatovy poměry a dobu vzniku je to kvalitně zpracovaný, okrajový, provokativně-perverzní trash... (15.04.2008)

Svým způsobem zvláštní snímek s neotřele a dobře stavěnými charaktery. Frank je tak trochu sexuálně až nekrofilně ujetý úchyl, s mírnými sklony ke kanibalismu, který se rozhodl dostát pořekadlu o lásce až za hrob, ani smrt jeho milované Anny nedokáže jejich soužití rozdělit. Mimo to je Frank pod vlivem úlisné až ďábelské Iris (jejíž příbuzenstvo jako by vypadlo z Kurvahošigutentag), která ho chce získat pro sebe, k čemuž využívá jeho náchylnost sexuálně jí podléhat. Buio Omega mě pozitivně překvapil svou skvělou civilní až všední atmosférou, neděsí prvoplánovitě, vše se tu děje jako by jen tak, jako by naporcovat někoho a rozpustit ho v kyselině nebo spálit jeho mrtvé tělo v peci bylo každodenní záležitostí, normálním jevem nad nímž se není třeba pozastavovat. A to ve svém důsledku působí dost děsivě. K tomu tradičně skvělá hudba Goblins, kterým každým filmem, k němuž dělali hudbu a já ho viděl, přicházím stále více na chuť. (17.08.2009)

Zvrhlá romance, která "příjemně" vystrkuje růžky nad hladinu klasického italského trashe, v němž obvykle a po pravdě mnohdy i velmi zábavně nehraje roli vůbec nic, co film dělá filmem. D´Amatovi se totiž podařilo udržet určitou, byť naprosto úchylnou, smysluplnost vyprávění. Přeměna hlavního hrdiny v šílené monstrum, díky bolesti ze ztráty milovaného protějšku, je přes veškerou křečovitost a naivitu nechutně uvěřitelná, přiznáme-li si tedy možnost úchylně zvrácené mysli, v jejichž zákoutích číhají démoni. Téměř všechno ostatní je samosebou zcela špatně a debilní či minimálně nepochopitelně jednání ostatních postav odkrývá zoufalství či možná i prostou neexistenci jakéhokoliv předem sepsaného scénáře. Ovšem, kdo by se tu nad tím pozastavoval? Gore efekty nechutně dokonalé, úchylnost téměř maximální, obnažená a znetvořená těla, kam se podíváš. Jen ten předvídatelný konec mohl být řekněme zatlučený a zahrabaný. Ne tak úplně trashová čtyřka. (22.03.2020)

Buio Omega je vizuálne striedmy horor, odohrávajúci sa prevažne za denného svetla. Logika a smerovanie deja tu nehrajú veľkú rolu, Joe D’Amato sa sústredí hlavne na naturalistické masakre obetí, sexuálnu perverziu (stará Iris / mladý Francesco) a prvky nekrofílie (mŕtva Anna / živý Francesco). Robí to za tónov v hororových scénach popovej, a v sexuálnych scénach romantickej hudby skupiny Goblin. Pozoruhodná zvrhlosť, ktorá sa - byť lepších hercov a ponurej hudby - mohla stať jedným z filmov, po ktorých nezaspíte. V rámci trashovej D’Amatovej filmografie však topka. (15.04.2003)