Tři oříšky pro Popelku

Jako každý rok se velký statek chystá na vzácnou návštěvu- král s družinou se tudy bude vracet na svůj zámek. Přestože se statkářka se svou dcerou Dorou nedočkají prince, dokáže se pozvat na královský ples. Jejich nevlastní dcera, které nikdo neřekne jinak než Popelka, má sice zakázáno se přivítání zúčastnit, vůbec jí to ale nevadí. A tak čeledín Vincek se vypraví do města a přiveze Popelce tři oříšky, které mu spadnou do povozu a ty oříšky jsou kouzelné a splní Popelce tři přání a pomohou ji získat i srdce prince. Tahle nudná a obehraná pohádka mě už nebaví. Herci to však vytáhli. 60% (08.11.2009)

Kriticky hodnotit toto dielko sa hadam ani neda. Je jasne ze to pre mna uz nieje ten magicky zazitok, ako ked som bol krpec, ale stale sa na to pozriem rad. A hlavne, az teraz dokazem docenit ten skvely - nenasilny humor a bezchybne charaktery (ja som si najviac oblubil krala a kralovnu). V tom je Popoluska nedostizna. (8/10) (25.12.2007)

Jistě, může se zdát v případě notoricky známé pohádce zarážející, ale před pár lety jsme dávali dohromady společnou knížku o ní. Byl jsem přitom požádán pokusit se pomocí detailního rozboru filmu odpovědět na docela široce položenou otázku, čím jsou vlastně TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU natolik výjimečné, že dosáhly takového tuzemského, ale především mezinárodního věhlasu. Byla to zajímavá výzva, protože i já je měl od dětství zažité především jako divák a v souvislosti s vánočním televizním časem... Tou odpovědí pro mě nakonec bylo vrstvení, které umožňuje spojit očekávané s neočekávaným, kdy jako diváci dostáváme i nedostáváme popelkovský příběh. Mnohem více než na poli vyprávění či výstavby světa mě ale TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU po analýze záběr po záběru překvapily svým filmovým stylem, protože jde o jeden z nejokázalejších příkladů práce s transfokátory (zoomy), s docela dlouhými objektivy v překvapivé kombinaci s inscenováním do hloubky, stejně jako s různými takřka avantgardními postupy. Tyto techniky sice pro většinu diváků zůstávají neviditelné, ale přitom se na nezaměnitelnosti filmu neopominutelně podílí (viz dále, strana 73-84). Po dvou letech od vydání knížky si můžete přečíst celou analýzu tady, i když už je po Vánocích (ale než řeknete švec, už se zase budou blížít, takže je to jedno ;)). (22.01.2018)

Poznám ji podle střevíčku. Ta, které padne, bude moje žena...... Veľmi pekná, príjemná a humorná rozprávka. Nevyhľadávam ju síce zámerne (po toľkých pozretiach sa to aj dá pochopiť), jej každovianočné reprízovanie mi však vôbec neprekáža. Určite jeden z vrcholov rozprávkovej tvorby a to nielen u nás. (13.03.2012)

Za mě určitě nejhezčí česká pohádka ever, kterou už nikdy nikdo nepřekonal. Obzvlášť po letošním úmrtí Šafránkové to dostalo zase nový rozměr, když si člověk uvědomí, kolik je zde zachycených herců, kteří už jsou po smrti. Jedinou chybou, za kterou ten film ovšem nemůže, je to nesnesitelné reprízování každý rok (a občas i během roku) - nechápu lidi, kteří na to fakt každé Vánoce koukají znovu a znovu. Já už to bohužel nedávám, protože i sebelepší film se jednou omrzí, a čeho je moc, toho je příliš, jak se říká. Btw. šokovalo mě, když jsem se až teď - v roce 2021 - dozvěděl, že Trávníček zde byl (údajně) předabovaný kvůli jeho moravskému přízvuku. (28.12.2021)