Honzíkova cesta

Milá vesnická upomínka té doby, což je asi tak všechno. Knížka kouzlo měla, film moc ne. Výkony dětských představitelů odpovídají besídce ve školce a předškolně dobrodružný duch předlohy se povedlo převést sotva z poloviny. Půl hvězdičky navrch za kocoura, kterej chtěl při natáčení ve škole zjevně vyškrábat oči všem kolem. (: (10.07.2017)

První český nepohádkový dětský snímek, který si dává velmi záležet na tom, aby malého diváka zaujal, pobavil a aby mu každé dítě porozumělo. Tomu odpovídá pozvolný a více než názorný styl vyprávění. Velmi jemná, nijak zvlášť nedramatizovaná zápletka s minimálně načrtnutým konfliktem. Filmařsky proto poněkud unylé, jako dětský snímek každopádně roztomilé a podařené. (25.10.2006)

Tento film mne mile překvapil, přiznám se, že jsem ho z dětství vůbec neznal. Má skvělou atmosféru pro malého dětského diváka a krom toho - z hlediska dnešního časového odstupu - i cenné dobové reálie. Nedovedu si představit, že by se Říhova literární předloha dala natočit lépe. Styl se podobá výborným sovětským filmům pro děti 50. a 60. let, podle mne je to jedno z nejepších děl komunistického Československa. Tu pátou hvězdičku tomu nelze dát za tu ideologickou propagandu. (22.04.2008)

Český světový klasik dětské literatury, nositel prestižní globální medaile Hanse Christiana Andersena Bohumil Říha ve své půvabné knížce HONZÍKOVA CESTA vytvořil jedno ze svých vrcholných děl; zužitkoval přitom víc než bohatě svou letitou učitelskou zkušenost; ve filmu je takřka dokonale vtělen do Högrem ztvárněné postavy řídícího učitele. Filmovému zpracování knihy byla věnována náležitá péče. Jména tehdy začínajících tvůrců - platí to jak o scénaristovi Otovi Hoffmannovi, tak o předčasně zesnulém režiséru Milanu Vošmikovi (1930-1969) - i hvězdné herecké obsazení (Baldová, Höger, Bohdalová, Lukavský,Chramostová) jak ve větších, tak v menších rolích se stala posléze skvěle naplněnou zárukou nevšedního diváckého zážitku. Perspektiva světa, zcela oproštěného od budovatelské poetiky i jejího, dutého, prázdnotou zvonícího patosu, ale naopak důsledně viděného očima pětiletého chlapce, je jedinečná. Vzorová je i nenásilná výchovná tendence, soustředěná do platonického trojúhelníku Honzík-Terezka-Ferda i vygradovaného ústředního sporu o prestižní skleněnou kuličku-skleněnku (dětskou generací mého mládí podstatně více ceněnou než tzv. ocelovku o hliněných kuličkách nemluvě) včetně závěrečné katarze, v níž Honzíkova dětská přítelkyně Terezka hlavního hrdinu vybízí, aby přijal mužně i kajícně nabídnutou Ferdovu přátelskou ruku: "Vem si ji (nůž-kudličku-rybičku), on to myslí doopravdy". Nenechme se mýlit zdánlivou vnějškovou titěrností a zanedbatelností těchto napohled nevinných příhod strkavých taškařic: jsou to právě ony, kdo formují osobnostní rozvoj každého z nás i charakterové rysy naší budoucí, v tomto věku až nekonečně vzdálené dospělosti. Film je současně v mnoha ohledech historickým dílem: idylicky líčené družstvo stále s sebou nese pečeť doznívajícího prvorepublikového patriarchalismu venkova, na němž, má-li se obstát, musí každý podporovat každého; stejná atmosféra na nás dýchá i z chodby dvou (tří-) třídní obecné školy i interiéru třídy, který do padesátých let vřazuje Švabinského portrét komunistického novináře a ideologa kontroverzního Julia Fučíka i způsobu výuky, prezentovaného řídícím učitelem. Nenásilně je naznačen i rodící se generační problém vesnice; v navenek prosperujícím družstvu prvního typu - jak zněl slogan té doby prvního období tzv. kolektivizace - musí pracovat i důchodci; je zjevné, že jinak by družstvo neobstálo. To všechno nejenže není v rozporu s chlapcovou recepcí vesnické i ještě spořeji naznačené městské pražské skutečnosti, ale naopak tvoří její přirozenou součást. Vinit film, který rok po svém uvedení do československých kin získal na XVIII. ročníku mezinárodního filmového festivalu v Benátkách v kategorii filmů pro nejmenší děti hlavní cenu, z propagandistických komunistických sklonů, je krajně neprozíravé a vlastně politováníhodné. Vždyť jde o klasické české filmové dílo světového věhlasu, o klenot, kterých jsme nikdy nejen v naší filmové tvorbě neměli na rozdávání! (23.09.2007)

I kdyby se řežisér Vošmik snažil sebevíc, tak já se s Honzíkovou cestou setkávám ve věku, kdy mi už dětští protagonisté nepřipadají roztomilí, vyprávění něžné a film ve mně nevzbuzuje nostalgii na povinnou četbu B. Říhy. O tom už se má generace učí jako o prosocialistickém prozaikovi a věnuje mu pramálo pozornosti. Viz můj komentář k jeho dalšíhu zfilmovanému dílu. Samozřejmě pokud chce člověk něco kritizovat, musí to také znát, takže jsem si film pustila a výsledkem jsou 2*. DVD: Na obalu se skví zářící nápis Zlatý fond české kinematografie, což u mě vyvolalo krapet větší sarkastický úsměv... (30.12.2008)