NinadeL

13/13 Normalizační seriály Evžena Sokolovského jsou negativním pojmem. A skutečně byla chyba je po revoluci ostrakizovat a tím na ně upoutat ještě větší pozornost. Mnohem lepší způsob, jak se s tímto dědictvím vypořádat, by byla občasná repríza v neatraktivním čase, což by uspokojilo poptávku pamětníků, nostalgiků i profesionálů a nevznikla by skupina lidí, kteří by k tomu přistupovali jako k novodobému trezoru. Protože po umělecké stránce jsou Sokolovského seriály naprostý omyl, po letech jsou navíc nechtěně notně komické. Normální divák by o ty dlouhé statické záběry z pracovního prostředí nezavadil a pamětník by maximálně zavzpomínal na herce a herečky z té doby a byl by klid. Toto se ale nestalo a do odvysílání na slovenské JOJke si člověk mohl o Zákonech pohybu přečíst lecjaké teorie a z nich vyplývající závěry. Co naplat, že se tentokrát Sokolovský spojil se starým praktikem rozhlasu i televize, s Milošem Smetanou, když společně neuhlídali ani ty základní dějové linky na pomezí provozu národního podniku Radiana a soukromých životů těch největších kádrů. Milostné peripetie jsou k uzoufání neuvěřitelné, pracovní problémy rádoby dramatické, jednotlivé postavy šustí papírem a když už se občas povede alespoň nějaká ta krátká scéna nebo dialog, daná situace vyznívá do ztracena. Vysloveně trapné jsou rozdíly mezi kladnými a zápornými postavami, důraz na nového ředitele vychází nikoli z jeho skutečných schopností, ale z jeho povahy Mirka Dušína. Pro Viktora Vrabce to byla první hlavní role, což se ukázalo jako další mínus. Cosi zajímavého se zde pokusil odehrát cholerický Casanova Štěpnička, odkvetlý seladon Ráž nebo za všech okolností charakterní Růžek. Všichni ostatní měli smůlu. Finále s německy hovořícím Ševčíkem byla už naprostá parodie, která měla jen demonstrovat, že závody celého Československa jsou jedna velká rodina a nějaké trapné západní Švýcarsko do toho nemá co vstupovat. Pro milovníky dobových reálií lze z celého seriálu vystřihnout pár minut z tehdejšího brněnského veletrhu.

Tohle jsem si chtěla otestovat na projekci s cílovkou, takže Divadlo Horní Počernice byla jasná volba. Sál ze dvou třetin plný, domácká atmosféra, ve foyer občerstvení. Koncept dokumentu o Jandovi s Jandou navodil domácí atmosféru, takže se zpívalo a komentovalo nahlas. V multiplexu tohle člověk nezažije. Malířová Špátová své medailonky tvoří s láskou a pokorou, nepřehání to s kritikou, ani netlačí na pilu. Díky své průpravě zná svého diváka a ten tandem zkrátka funguje.

Výtečný film, jehož jedinou chybou je, že to není typický Burton plný nihilismu a atrakcí. A nehraje tu nikdo z jeho notoricky známých herců - Johnny Depp, Helena Bonham Carter nebo Eva Green. Burton v očích některých natočil kacířský civilní film proti svému trademarku (ačkoli si ponechal alespoň toho Danny Elfmana). Což masy neodpouští a vidíme to i na slabém ohlasu. Ale odvážní diváci, kteří nemají rádi škatulky, se mohli setkat se zajímavým životopisem Margaret Keane (1927-2022) a Waltera Keanea (1915-2000) a hereckými koncerty Amy Adams a Christopha Waltze. Jedná se o příběh probuzené emancipace v umění z přelomu 50. a 60. let, přičemž je to neskutečná podívaná do světa mužů, (ne)naplněných ambicí, kýče a pokrytectví v moderním umění. Mé srdce si sice nezískal ani jeden z manželů, protože oba měli své chyby, ale o to to bylo divácky nosnější.