Bush13

Během finálních titulků prohlásil můj švédský přítel, filmař: "It was so called epic." Bylo, bylo, ale celou záležitost mi trochu kalí to, kterak se se skutečnou látkou opět hollywoodsky nakládá, onen mišmaš reality s fikcí, další střípek do odporně lživého molochu a umění zvaného kinematografie, která nejen klame, přetváří, ale zároveň se podbízí! Řemeslně je to ovšem vyleštěný snímek, který na rozdíl od jiných klasických gangsterských děl nasvětluje černošskou mafii, která očividně nehrála jen druhé housle, housle prostředníků a pěšáků "zdola" špinavých ulic, ale měla též svého megabosse. To všechno s filmařsky a historicky vděčným vietnamských motivem éry LBJ a Nixona. Ač mu zatím dávám konstantně "pouze" 4 hvězdičky, mám chuť se teď více podívat na filmařský zoubek Ridleyho Scotta. P. S. Josh Brolin je parádní ultraslizoun, až škoda, že se to s Trupem nakonec vyřešilo tak "jednoduše", za to úderně.

Velice laskavý film o laskavém člověku, jehož morální odkaz dalece převyšuje nános zvratků v sekci místních komentářů připomínající stránky CNN Prima NEWS na Facebooku. Film začíná amerikanizovaným a zvonivým étosem přelomu osmdesátých a devadesátých let, které jako kdyby vypadly z vánočních obrázků Sám doma, jenž jednoznačně říká: svět byl už/ještě v pořádku, dobro zvítězilo nad zlem, americké koráby na širokých bulvárech pod mrakodrapy jsou strašně fotogenické, Václave, tobě u nás kdesi za spadlou oponou děkujeme, teď seš star. Nebudu lhát, já tento narativ beru. Brzy se však dostáváme ze "star" do "stár", do zvláštně  něčím vyprázdněné postprezidentské každodennosti, která s sebou ovšem nese ohromný odkaz, který Havel už možná nechce nést. Po roce 2009 se ztrácí před očima. K čemu je život plný přednášek, blesků a autogramů, když si chce člověk číst, jančit s Magorem a Čuňasem a dodělat své umělecké sny? Svět se navíc změnil, posunul, není výmluvnější scény než ta s vysmátým a horko těžko empatickým, no, spíše arogantním gratulantem Klausem. Exprezidentství se změnilo v absurdní drama, o kterém protagonista ví své. Závěr se mění v jímavou tečku - zakopnutí na premiéře a povislé tváře, návštěva Dalajlámy, sbírání četby a nedočtených Respektů, lahváč v kapse (snad o tom Dáša nevěděla!)... já nebrečím, vole, ty brečíš.

Wow, wow, stejně jako existuje Dunning-Krugerův efekt, mohl by existovat nějaký pod-efekt, který by popisoval přímou neúměru mezi nízkým osobním charismatem a neúspěchem u žen na jedné straně, a neskonalou sebejistotou a neopodstatněným macho-egem na straně druhé. Větší bandu loserů aby člověk pohledal. Pár chytrých hlav se dalo dohromady …  A není náhodou, že se to stalo v německé demokr... chci říct v Brně. To všechno zabalené do bizarní trapnosti, ze které mrzne úsměv, ale oči se neodtrhnou. A ač to má být celé patrně výsměch (nic jiného si koneckonců nezaslouží), u kterého není sem tam jisté, jak moc je to nahrané, i když se tváří, že ne, má to lehoulinké ponaučné podtóny. Ale závěrečná pointa a scéna je neúderná jak pomalu padající kapky deště na ulici Ke Hradu.