DeJiF

Páni a dámové, byl jsem blahoslaven! Ukázalo se, že žabožrouti od éry Louise de Funès a pak pár moderních výjimek skutečně umí chodit v řemeslu kinematografu a v plné palbě mi na kinoplátno (ačkoliv rok později) naservírovali "Spécialité à blockbustér". Je až překvapivé s jakou ladností byli tvůrci schopni se se svými Třemi mušketýry s přehledem překonat či se aspoň vyrovnat kdejakému Marvel filmu či Mission Impossible. Akční scény se střídají jedna za druhou se špičkovými jednozáběrovkami, za které by se nemuseli stydět ani třetí Strážci Galaxie. Skvěle vybraná a úchvatně natočená prostředí evropských lesů a měst lahodí oku a dodávají filmu nádhernou až téměř fantasy atmosféru, která mně sedla mnohem více než u typického středověkého krváku, kterých se tady v Evropě točí mraky. K akci se přidává taky skvělý humor, který je pravděpodobně z velké části převzat z předlohy, ale i na stříbrném plátně funguje parádně. Herci, kteří až na pár výjimek nejsou nějací Holyvůdem profláklí, přesto mě velmi překvapili a ztvárňují své role opravdu bravurně. Funguje překvapivě i hudba u které si možná někdo vypůjčil někde trochu z nějakého Hanse Zimmera, ale na podkres je dostačující a dokáže občas z pozadí i vystoupit. Jediné, co bych možná úplně nepochválil je ústřední romance mezi D'Artagnanem a tamtou slečnou, jejíž jméno jsem úspěšně zapomněl. Dost možná to tak bylo psáno schválně, ale dialogy působily hrozně zvláštně a někdy krapet nepřirozeně. Tolik však k negativům, jinak jsou Tři mušketýři výborně zvládnutým filmem, který kombinuje odlehčený humor s našlapanou krvavou akcí a je to kombinace, která obzvlášť v tomto případě funguje skvěle. Francouzáci zkrátka umí překvapit.

Inu, tak jsme se opět setkali s původní Duna skvadrou a to dokonce dva roky před maturitou (i tak je to zatraceně dlouhá doba). V průběhu čekání se mi podařilo i dočíst předlohu a nutno říci, že čerstvě po přečtení jsem byl doopravdy zvědavý, jak se jim takovou šílenost podaří zadaptovat na filmové plátno. Duna je ovšem jeden z těch příběhů, o kterých přemýšlím klidně ještě rok po přečtení a postupně jsem tak uznal, že je to opravdu dobrý příběh. Není tedy co řešit, když šla Duna do kin, ohlasy byly téměř stoprocentní, určitě se jedná o spektákl roku 2024. No... Vlastně ano. Takže přemýšlím, co sem teď budu dál psát. Duna je zkrátka perfektní a s ohledem na to, že jsem to po všech těch hodnoceních čekal, se sice nedostavuje takové nadšení, jako když objevím nějaký nečekaný klenot, ale každopádně si zaslouží uznání a nálepku precizní filmařiny. Skvělé je tu snad vše: Vizuály, které se nestaly obětí špatně placených CGI studií a film zkrátka vypadá stejně dobře, jak první část. Herecké výkony, zde mě obzvlášť mile překvapil Austin Butler, jehož jsem už předtím znal z Shannara Chronicles a který tady, vzhledem k lepšímu scénáři, předvádí naprosto úžasný výkon. Zvuk a hudba, tam ani není o čem, sice to není Zimmerův soundtrack, který bych poslouchal i mimo film, zato perfektně sedí do samotného filmu a ocenil jsem i chvíle absolutního ticha, které skvěle budovaly napětí. Jistě by se dalo najít pár vad, například vztah Chani a Paula není moc prohloubený a zkrátka pak Paulova rozhodnutí v kontextu jejich vztahu nemají takovou sílu. Zároveň si ale uvědomuju, že toho má film spoustu dalšího ke sdělení a navíc ani knížka se jejich vztahem tolik nezabývá (nebo si to aspoň nepamatuju). Samotný závěr pak zanechává dveře otevřené dalšímu pokračování i když film určitě není uzavřen v tom jakémsi "bodu odpočinku", kdy postavy mají ještě hodně před sebou, ale dosavadní dějství je v rámci možností uzavřené. Tady se zkrátka uprostřed jakéhosi velkolepého dění film tak trošku utne, ne že by bylo něco dalšího k rozebrání, jen se to asi mohlo uzavřít poklidněji. Druhá část Duny je zkrátka film odsouzený k úspěchu a tudíž z něj sice paradoxně nejsem tak nadšený, protože kvalitu očekávám, určitě se ale dá říct, že si zaslouží velké uznání a plné hodnocení.

Drive na mne z popisu základního příběhu moc nezapůsobil, zlákal mě víceméně soundtrack, který sliboval retro synthwave, pro mě nedávno objevený klenot hudby, a také herec Ryan Gosling. Upřímně jsem tak zpětně překvapen, jak moc mě film dokázal pohltit a jak moc zapůsobil na moje pocity. Film se otevírá relativně obyčejným představením hrdiny a toho, co dobrého i špatného dělá, všechno to pak ale nakopnou již zmíněné synthťáky, které i s ohledem na málomluvnost hlavního hrdiny navíc prozrazují k příběhu něco navíc a s ohledem na to, jak snadno se dá do chytlavých tónů soundtracku zaposlouchat, je rozšifrování textu ještě o něco snazší. Jak jsem již řekl, hlavní postava je ve slovech poněkud skromná a obecně postavy neříkají mnoho, což ale vůbec nehraje v neprospěch filmu a dodává mu to na unikátnosti. Postavy samotné mají neskutečně komplexní charaktery, které si projdou velkými změnami, jejichž dopad často divákovi docvakne až v nejposlednější moment a rozhodně se tak nedá říci, že by Drive byl předvídatelný, jak jsem si zpočátku myslel a dojde i na pár zvratů, které jsem osobně nečekal. Zároveň se tu chytře pracuje s každým hercem a každou postavou a každá podstatnější postava dostane svůj prostor a je úsporně využita, aby zapadala do celku děje. Samotný příběh je pak precizně odvyprávěný, rychle mi docházely hlubší myšlenky a významy za děním na obrazovce a každý další kousek skládanky příběhu hlavní postavy Drivera jsem pro své vlastní překvapení prožíval velmi intenzivně a to někdy i se slzou v oku a se zatajeným dechem. K ději se ještě vyjádřím krátce ve spoilerovější a analytičtější části recenze, nechci vás totiž ochudit o ten jedinečný prvotní zážitek, který Drive nabízí. Drive vyhlíží zdánlivě velmi obyčejně a béčkově, ale vyklubalo se pro mě z něj opravdu velké překvapení, které exceluje po stránce hluboce propracovaného scénáře a jeho myšlenek, dobře pojatých postav ze strany tvůrců i herců a hudbou, která přidává dílky do skládačky a zároveň je chytlavá a lahodí mým retro uším. Jakkoliv nezajímavě může tedy Drive zprvu vypadat, je to ukázkový příklad toho, jak se má dělat filmové umění.