Osud člověka

ČESKOSLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA (s dabingom ČST Brno): ČST 1 = 20.6.1971+Trikrát s... Sergej Bondarčuk: ČST 1 = 11.9.1983+SLOVENSKÁ (obnovená) TELEVÍZNA PREMIÉRA: STV 1 = 26.6.2011, réžia českého znenia (ČST Brno 1971) = MILAN MESSANY - STV film odvysielala z archívnej kinokópie a s pôvodným dabingom ČST Brno. Pre mňa dokonalý kinematografický zážitok, ktorým som si po rokoch a v najvyššej možnej kvalite mohol pripomenúť tento hlboko ľudský a ideológie prostý film. (27.6.2011) (27.06.2011)

Klasický sovětský válečný příběh, který má svou očekávanou kvalitu, přesto ho závěr vystřelil ještě někam výš. Vítr dojemných emocí epilogu tohoto dramatu mi vehnal slzy do očí a získal zasloužených pět. Vždy se zamýšlím, jak rychle při bourání pomníků vojáků Rudé armády zapomínáme, kdo svou krví smočil naši československou zemi nejvíc... (03.02.2022)

Bondarčukův sice černobílý, ale vnitřně velmi barevný film o tragickém lidském osudu ruského vojáka Sokolova. Přežil jsem tradičně rozvláčnější ruský začátek (předlohou byla novela od Šolochova, autora Tichého Donu - kdo to četl, ví o čem mluvím). Pak začal film o osudech Němci zajatého vojáka být napínavý a později i velmi silný a dojemný. Snímek připomíná svým stylem další výborné sovětské filmy - Bojovali za vlast, nebo Příběh opravdového člověka. Ukázka (po první sklenici nezajídám): http://www.youtube.com/watch?v=l8jK3op7fwI&feature=related (02.05.2012)

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. (01.03.2008)

Osud člověka vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, na kterého jako na mnoho jiných sovětských občanů dolehnou válečné události. Film sleduje Sokolovův život od raných 20. let, kdy se seznámil se svojí manželkou až po rok 1946. v letech meziválečných měl relativně šťastný život, vše přeruší až válka, která je také původcem všech Sokolovových strastí. Účinky filmu doslova ohryzávají lidskou vnímavost až do morku kostí, žádná falešná nostalgie a sentiment se nekoná. Podmínky v nichž musí Sokolov živořit během německého zajetí jsou zobrazeny s naturalistickou syrovostí a drsností. Proti nim se staví obyčený člověk Sokolov jakožto síla, kterou ani útrapy války nezlomí. Byť přijde ve válce úplně o všechno je schopen dále žít a najít smysl svého života. Celek se zakládá na jednotlivých přelomových scénách, které se každému divákovi s aspon kouskem citu v těle vryjí do paměti. (13.10.2006)