Leťat žuravli
Žeriavy tiahnu
The Cranes Are Flying
The Cranes Are Flying
Režie:
Michail KalatozovKamera:
Sergej UrusevskijObsahy(1)
Veronika s Borjou jsou zamilovaní až po uši a letní Moskva patří alespoň na chvíli jen jim. Jenže se píše rok 1941 a země vstupuje do války s Německem. Borja odjíždí jako dobrovolník na frontu, aniž by se stihli rozloučit a tak před narukováním nechá Veronice dárek k narozeninám doma. Oba milence dělí stovky kilometrů, válečná vřava se však rozléhá na bojišti i nad hlavním městem. Zatímco Borja bojuje mezi zákopy o život zraněného vojáka, Veronika přijde při jednom z prvních náletů na Moskvu o rodinu. Borjovi rodiče vezmou dívku k sobě, tam ale musí neustále uhýbat před Markovým pohledem a dotěrnými návrhy. Když o Borjovi dlouho není žádných zpráv, souhlasí zlomená a apatická Veronika s Markovou nabídkou k sňatku. Snaží se pak najít aspoň nějakou útěchu v práci ošetřovatelky, jednoho dne však z jejího pokoje zmizí narozeninový dárek od Borji a Veronika v sobě nachází dosud netušenou sílu... Jeden z nejoceňovanějších sovětských filmů ve své době zasáhl filmaře a diváky ve všech zemích, kde se promítal. Jeřábi táhnou (1957) vešli do kin jen rok a půl po Chruščovově kritice Stalina, na počátku období tání, a svojí rozpohybovanou kamerou, extrémními úhly snímání i zaměřením na bolestnou nejistotu dívky uprostřed válečných let představovali v rámci sovětské kinematografie naprosté zjevení. Snímek Michaila Kalatozova otevřel ve své domovině nový pohled na válečná léta a mimo jiné získal nejvyšší ocenění na filmovém festivalu v Cannes. I díky tomuto úspěchu dostaly v zestátněné kinematografii později prostor válečné filmy jako Balada o vojákovi (1959) či Ivanovo dětství (1962). Příběh Veroniky podává osobní i osobitý náhled na druhou světovou válku, jehož sílu nyní můžete poznat skrze nově zrestaurovanou verzi. (Česká televize)
(více)Recenze (120)
Po druhé světové válce a hlavně po smrti Stalina se zase Rusové pustili do filmů, které skutečně stojí za to. Tenhle romantický příběh má neskutečně krásnou kameru, ale on i příběh je krásný. Trochu to má z realismu, ale přitom je tu pořád vlastenectví, i když se rozhodně nedá mluvit o silně socialistickém filmu. I proto se vyplatí na něj podívat. ()
Vojna a jej dopad na pozadi mileneckeho vztahu dvoch ludi, predstavuje zaujimavu vstupnu koncepciu pribehu, avsak jeho rozpravanie, ale predovsetkym samotne konanie viacerych postav (vratane hlavnej hrdinky) sa brani zdravemu rozumu, co bol dovod preco ma pribeh nechal chladnym a osud postav mi bol uplne ukradnuty. No a oslavne ody na hrdinstvo vojakov cervenej armady a ich zaverecne hypervlastenecke privitanie, zodpovedaju skor odpornemu pachu dobovej sovietskej propagandy, ako umeleckemu zobrazeniu (po)vojnovej reality. Vynikajuca kamera robila pre mna z filmu aspon ako tak stravitelnu zalezitost. 2,5/5* ()
Kdyby ve mně tento velmi dobrý válečný snímek vyvolal větší emoce, dal bych 5*. Jeřábi táhnou ukazují, jak válka poznamenala život obyčejným mladým lidem, z bojové vřavy toho moc neukáže, což je možná malinko škoda, ale jak jsem řekl, zaměřuje se spíše na životy hrdinů, kteří v době války žijí, na území, kde jsou nálety, kde se pracuje pro armádu, kde se pomáhá raněným a kde panuje strach o vlastní životy, ale také o životy synů, manželů či snoubenců. Scéna, kdy se harmonikář ocitne u Veroniky je jednou z nejsilnějších v celém filmu, dále bych zmínil snahu o loučení v davu odcházejících nováčků na frontu či závěr na nádraží. Vyloženě nepříjemnou scénou byly fanatické oči Borisova bratrance Marka. To bylo opravdu až moc. ()
Film je zapamatováníhodný především ve stylové rovině - užití širokoúhlého objektivi deformující každý záběr do surreálných poloh nebo práce s jeřábem, který se spíše než na samotný dav soustředí na tváře jednotlivých postav, bylo ve své době novátorské, stejně tak i soustředění se na proměnu hlavní hrdinky z bezstarostné dívky vezlomenou ženu bez naděje. Chyba nevidět. ()
Třemi hvězdičkami zřejmě film podhodnocuji. Určitě výborná kamera, výborná Taťjana Samojlova, ocenil jsem "nesovětskost" filmu. Přesto to na mě nezapůsobilo tak, jak jsem čekal a v tuto chvíli víc dát nemohu. ■ Některými diskutujícími kritizovaná závěrečná scéna, ve které začne hlavní hrdinka rozdávat květiny, se mi naopak líbila. Další scéna, která zaujala, je běh Veroniky po schodech a její vtrhnutí do "bytu". Výraz, se kterým se otočí na vojáka, jež ji vrací zpět, se nedá zapomenout. 70% ()
Galerie (81)
Photo © Potemkine / Ministerstvo Kinematografii
Zajímavosti (18)
- Kritikom film pripomínal francúzsku kinematografiu a domnievali sa, že bol natočený v Paríži a nie v stalinistickej Moskve. (vander19)
- Hlavný kameraman filmu Sergej Urusevskij použil prelomovú formu nakrúcania ručnou kamerou. Takto natáčať sa naučil počas 2. svetovej vojny, kde slúžil ako armádny kameraman. (DrSKusa)
- Po úspěchu filmu zvali představitelku Veroniky Taťjanu Samojlovou do Hollywoodu, ale sovětská vláda nedovolila jakoukoliv práci za hranicemi. (Hans.)
Reklama