Neduživý gurmán

Strickland už s Takové krásné šaty (2018) ukázal, že zaujmout vizuálem umí. Zde v nastoleném trendu pokračuje a navíc dokáže výborně pracovat se zvukovou stárnkou - ať již opakující se hudební sekvence nebo řev "gastronomie". Jinak se pracuje s dmýchaným zlem protkaným značně absurdními scénami (nakupování) i kapkou exploitačního body horroru. [KVIFF 2022] (09.07.2022)

Napriek tomu, že je tento film profilovaný (v komentároch) ako čudný, jeho zacyklená štruktúra (opakovanie a variácia väčšiny tých istých epizódok v každom jednom dni) je základom pre akúsi všednosť, aj keď so samotným obsahom - experimentálnym umením - ktorým sa trio zaoberá, zo všednosti vystupuje a veľa ľudí sa s ním asi nestotožní. Určitú ukotvenosť (pohodlie) pre diváka môže poskytovať aj to, že psychológia a správanie postáv sú v mnohom realistické/povedomé (napr. scéna s olejom), aj keď sú postavy excentrické a komické. Viacero čiastkových konfliktov taktiež pomáha udržiavať dramatický náboj, nejde o žiadne "slow cinema". Každopádne nie každý asi dokáže stráviť takýto film (možno práve takého diváka reprezentuje Stones a jeho tráviace neduhy), oplatí sa ale pozrieť možno aj fanúšikom bizarnejších (poťažmo "primitívnejších") komédií. 80-85% (14.08.2023)

K projekcii som pristupoval divácky lačný, no Strickland mi naservíroval zeleninový šalát, na ktorom síce nebolo nič zlé (a bol zdravý!), no nenasýtil ma. Pocitovo mi celé dve hodiny pripomínali jednu nerozbehnutú expozíciu, napriek tomu, že mi témy ako kulinárstvo, či audiálne experimenty, nie sú cudzie. Celkovo milá festivalovka, miestami som si spomenul na Greenawayov magnum opus, no ten bol žiaľ o niekoľko vesmírov inde. (19.03.2022)

This is Spinal Tap meets 70s italské bizáry se špetkou řecké divné vlny. Peter Strickland opět vrší absurditu nad absurditu v audiovizuálně zajímavé a subjektivně vtipné podívané, již bych se ovšem zdráhal komukoliv s čistým svědomím doporučit, protože na tohle svébytné dílo musíte být opravdu speciálně naladěni. [KVIFF 2022] (10.07.2022)

Stricklandovy filmy mám rád a tak nějak vím, co bych mohl očekávat. Samozřejmě každý jeho další snímek ocení především menšinové publikum, kterému je určen, tudíž nechápu, že někdo jde do projekce naplno, aniž by tušil...a pak je z toho perplex. O čem film není? O vyměšování, výkalech a rozkladu, páč o tom jsou zcela jiné filmy. Zájemcům doporučuji minimálně skvostný snímek Carcinoma (2014) od M. Dory - ten je nejen o tom, ale především o tom. Častokrát mě během projekce napadl P. Greeneway, a to nikoliv jeho Kuchař a spol, nýbrž dílo jako celek, protože Strickland zde používá podobné postupy, zdánlivé roztříštění příběhu a rovněž podobné motivy. Jenže Greenaway by byl vizuálně vytříbenější a v mnohých scénách odvážnější. Performance tříčlenného družstva jsou tím nejlepším, z herců hraje prim Gwendoline Christieová. Zajímavá je i hudba doplněná četnými ruchy. Nechybí rituály, jako je třeba ranní vstávání či společná večeře. Jen na kratičko jsem si vzpomněl na Pasoliniho Saló, než jsem zjistil, že tady jde o něco zcela jiného. Možná, že po dalším zhlédnutí půjdu s hodnocením výše, zatím jsem ale trochu v rozpacích. (11.05.2023)