Přízrak svobody

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. (15.03.2008)

Dílo Luise Buňuela rámují dva filmy. Na začátku kariéry stojí krátkometrážní experimentální Andaluský pes, kde si režisér teprve osahával terén a zkoumal možnosti žánru a filmového média. Na konci tvůrčí dráhy stojí absurdní potměšilá hříčka o iluzi zvané svoboda, složená z nesouvislých groteskních surrealistických minipovídek. V ní si Buňuel s rozkoší pohrává se společenskými konvencemi a lidskými předsudky, zesměšňuje dobré mravy a jízlivě se strefuje do svých obvyklých cílů - konzervatismu a upjatosti církve, stejně jako povýšenectví a pokrytectví buržoazních a byrokratických vrstev. Buňuel se na vzývanou svobodu dívá skepticky. My lidé jsme v zajetí svého okolí, společnosti, výchovy, emocí, pudů a především svých genů. Podobně jako Lynch i Buňuel ke stáru přestal brát ohled na vnější vlivy a točí pro vlastní potěchu o tom, co ho nejvíc zajímá. Ale zatímco pozdní Lynch je pro mě nestravitelný, Buňuel mi naservíroval tak delikatesní filmovou esenci žánru, že jsem ve světle toho musel přehodnotit pár jiných filmů. Ostatně co se filmografie španělského surrealisty týče, dosud jsem měl nejraději podstatně konvenčnější Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody se ale okamžitě katapultoval na první místo. Dovolím si nicméně doporučit, abyste svůj kontakt s Buňuelem nezačínali právě tímto kouskem. Pokud dáte přednost jeho mainstreamovějším snímkům, o to víc si vychutnáte krátké výstupy jeho dvorních herců a styl založený na sarkasmu. Přízrak svobody bych nechal až na konec, je přece jen příliš svůj, vykloubený z toho, na co jsou diváci zvyklí a co jsou ochotni akceptovat. Celkový dojem: 95 %. (16.08.2019)

O Buñuelovi mi poprve v detstvi vypravela ma babicka-svetobeznice. A zahy pote jsem si precetl jeho zivotopis "Do posledního dechu". Pak jsem o nem dale cetl dlouhe state a jako pravy pseudointelektual prohovoril dlouhe vecery (nad lahvi vina z jeho rodne Aragonie). Zvlastni shodou okolnosti jsem se az dnes dostal konecne k tomu se podivat na jeho film. A myslim, ze cekani se vyplatilo. Stejne jako archivni vino s jehoz otevrenim dlouho otalite. V pripade Banuelovych filmu se asi nemusite bat, ze by se snad k dlohodobemu skladu nehodily-protoze obsah zbytkoveho cukru je vice nez dostatecny. Zacatek dobrodruzstvi jmenem Buñuel se proste vydaril. (19.03.2009)

Svérázný a hodně bizarně ujetý snímek ve filmografii Luise Buñuela. Tady vše funguje přesně naopak! Absurdnost největšího kalibru! Životy jednotlivých postav jsou propleteny do celistvého příběhu vskutku originálním způsobem, jakoby snímek byl natočen v jednom záběru a každý herec předával štafetu dalšímu aktérovi a ten dále rozvíjel tento surrealisticky bláznivý výtvor. Některé situace jsou fakt neskutečně šílené, zejména v malém hotelu scéna s mnichy a dalšími jeho obyvateli. Těžko popisovat, tohle se musí vidět, aby si na to každý divák udělal názor svůj. Škoda, že ke konci už tempu trochu dochází dech, i tak si ale myslím, že těžko hledat ve francouzsko-italské produkci podobný flák. S trochou nadsázky se dá toto dílo přirovnat k některým kouskům Davida Lynche. (22.03.2020)

U Buñuela mám vždycky jeden a ten samý problém a já se ho prostě nedokážu zbavit. Od každého jeho filmu očekávám něco bůhvíjak sofistikovaného, pak jsem ve finále zklamaný, že jsem to vlastně nedostal a myslím si, že jsem to nepochopil a až pak mi dojde, že šlo jen o ty symbolistické a dost absurdní scény. Měl jsem to u Nenápadného půvabu buržoazie, mám to i u Přízraku svobody. A nechci tím říct, že by to sofistikované nebylo - celkem je, ale útržkovitě. Nebo mi něco uniká a najdu to v tom při dalším zhlédnutí, i tohohle pocitu se zbavit u jeho filmů nemůžu. Každopádně ačkoli mi v tom chyběla nějaká celistvost (překvapivě u děje mi to je fuk, protože tady je celkem rychle jasné, že půjde jen o sled scének, ale spíš myšlenkově mi tam chybí) a Buñuel zde vlastně jede zhruba to samé, i tak se mi to líbilo. Některé scény jsou velmi chytře a absurdně-komediálně vystavené, jiné jsou jen absurdně vtipné, u jiných zase jen chápu poselství, ale bůhvíjak mě nebaví a pak jsou tam i takové, které jsem moc nepobíral (ale těch je minimum). Je to taková "všehochuť", kritizující především byrokracii, církev a další mocnosti + i na tu smetánku se dostane. Většinou trefně, ale ne vždy. Jenže i tak si mě to nedokázalo bůhvíjak získat a něco mi v tom prostě chybí. Své kouzlo to určitě má, ale Nenápadný půvab buržoazie mě přece jen zaujal o něco víc. Slabé 4* (19.07.2021)