Duna: Část druhá

Po zážitku zkušenost. A taky vnitřní redefinice toho, kdy ještě má smysl platit nesmyslné částky za sezení před obřím plátnem s dokonalým audio setem. Té zasloužené chvály je všude kolem požehnaně, tak snad jen tolik, že oproti prvnímu dílu tomu možná chybí jistá lehkost, která jakoby pramenila z toho, že Villeneuve, vědom si obřích očekávání, odmítá udělat sebemenší chybný krok stranou. Který ale paradoxně nastane ve chvíli, kdy ve snaze vejít se do stopáže pod tři hodiny, a udržet v kině co nejširší diváckou masu, hlavně v poslední třetině, sestříhává tak, že ty chybějící fragmenty (zvlášť, když jste to četli) úplně cítíte a v duchu žadoníte, že chcete klidně ještě o hodinu více. Ale jinak je to všechno tak, jak jsme si dva roky zbožně přáli. Absolutní peak hollywoodského řemesla v nejlepší možné podobě. Obrazový skvost a totální overkill píšečného sound designu, kterému uctivě ustoupily i Zimmerovy galaktické chorály. Poprvé jsem opravdu pochopil, jak se cítili lidé, kterým před čtyřmi dekádami v kině pustili Hvězdné války. (03.03.2024)

Platí skoro to samé, co při první návštěvě písečné hroudy. Duna je obrovský velkofilm s ohromující vizuální stránkou a strhujícím Chalametem v hlavní roli. Ten bez mrknutí oka překračuje hranice nastavené scénářem, kdy je jeho Paul až do závěrečné třetiny pořád tak trochu ztraceným Pavlíkem a jeho přerod směrem k dějům, které byly přislíbeny, se strhne dost zhurta. Díky němu se tak snáz zapomíná na to, že většina postav (Chani, Irulan a vůbec ostatní benegesseriťanky) je zajímavější než hlavní hrdina a doteď se nedokážu zbavit pocitu, jaká je škoda, když se takhle okouzlující, krutý i složitý svět točí v prvním plánu kolem jednoho zpochybnitelného proroctví. Ale nenechte se zmást. Takhle ohlušující blockbuster je přesně to, po čem se opakovaně volá a kvůli čemu milujeme zvukový virvál, který se má strhnout, když v kině zhasnou světla. (24.04.2024)

Vlastně žádné překvapení. Villeneuve za pět, Herbert za jedna. Dohromady za tři. Villeneueovi nemůžu upřít úžasnou schopnost vytvářet podmanivé obrazy a zhmotňovat fantastické knižní světy, jenže co naplat, Herbertova Duna s obřími červy a prapodivnou kombinací kosmických lodí a středověké společnosti vybavené sečnými zbraněmi na mě vždycky působila nefunkčně. Prostě se do toho světa nedokážu ponořit, neumím si ho vychutnat a nejsem schopný ho ocenit. Je mi líto, že podobné velkorysé zpracování neuplatnil Villeneuve se svým talentem na desítky jiných titulů sci-fi literatury, na kterých žánr ve skutečnosti stojí. Takový Piknik u cesty ve Villeneuvově podání by byl neodolatelnou chuťovkou. Ale co naplat. Celkový dojem: 60 %. (11.03.2024)

Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený,  což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát.  Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici. (03.03.2024)

Impozantní měřítko, silný příběh, který jde brutálně proti všem moderním trendům a mladá herecká smetánka v nejlepší formě (Butler je démonický). Vypadá to nádherně, vymazlený design (černobílá planeta!), kde pamatovali na každý detail místy předčí benchmarkový první díl a Zimmer zvuk povýšil ještě o úroveň výše. První část Duny se mi ale líbila o chloupek více. Byla meditativnější a čerstvější. Zde už hrajeme na jistotu a kina praskají ve švech. SPOILERY: Zajímavé je, že takovýto prostor dostává snímek o kolonizátorovi, který infiltruje teroristickou organizaci náboženských fanatiků a aby pomstil smrt svého otce vyhlásí Džihád (je zajímavé, že se tomuto označení tvůrci vyhýbají) veškerému světovému řádu. Prorocké? Uvidíme. Villeneuve zatím o třetím díle mlží a dobře dělá protože skok ke Spasiteli je obrovský. Mnohem osobnější a měřítko je menší. Konec ponurý. (03.03.2024)