Duna: Část druhá

Duna je bezpochyby veľkolepý projekt a Denis Villeneuve hviezdne režisérske eso, ktorý do projektu nalákal množstvo hviezdnych mien. Po toľkých ospevných recenzíách mi neostalo nič len sa presvedčiť na vlastné oči a sánka mi teda, bohužiaľ, nepadla. Mám pocit, že je film dosť preceňovaný. Vo všeobecnosti je to výnimočný sci-fi projekt, na ktorom sa dá stále stavať, druhá časť končí tak, akoby tu trojka mala byť už zajtra. Osobne ma to veľmi nenadchlo, myslel som, že pri dĺžke takmer 3 hodiny sa príbeh uzavrie. Akosi nemám chuť na ďalšie pokračovanie, neviem o čom by malo byť, no možno sa mýlim. Vizuál je nádherný, Zimmerova hudba dokonalá, ale nejak mi tak chýbali emócie, ktoré sú dosť dôležité pre film, ktorý tlačí na osud z každej strany. Treba si povedať na rovinu, že film je naozaj emočne chladný jak psí čumák, čo je pre mňa osobne najväčší problém filmu. Režisér sa nevyhol niekoľkým hluchým miestam a myslím, že film zostrihať o nejakých 20 minút by nebolo na škodu. Množstvo rečí o tom či je Paul vyvolený alebo nie, hromada dlhých a spomalených záberov, to všetko nepomáha filmu, ktorý by mal odsýpať jedna radosť, skôr máte pocit, že toho na tej púšti už bolo dosť. Film rozhodne má kvalitu, oplatí sa ísť do kina, ale nemajte prehnane veľké očakávania ako ja. +++Na zážitku mi nepridalo ani 17 minút reklám pred filmom a brutálna cena vstupného 9,70 eur, pri ktorom si treba sakra dobre premyslieť na aký film do kina idete. +++ Film 80%. (17.03.2024)

Naštěstí jsem se rychle smířil s tím, že Paulův vývoj se bude odvíjet podle očekávatelné trajektorie - zejména když se Villeneuve na rozdíl od Lynche rozhodl následovat didaktické schéma zrodu diktátora. Proč naštěstí? Protože jsem se díky tomu záhy začal soustředit na perspektivu Chani, brzy ustavené coby postava věcná, analytická a empatická. ___ V tomto ohledu se dá DUNA II uchopit trochu jako MATRIX, kde šlo o záměr: Zdánlivě se jedná o příběh mužského hrdiny, ale ve skutečnosti je celý film vystavěn jako analytické pozorování mnohem bystřejší ženské postavy, jež se rozhoduje, zda jí ten chlap stojí za pozornost a důvěru. Chaninou antagonistkou je pak podobně nenápadně rozvíjená hlavní mrcha Jessica. ___ Příběh Chani v paralele k příběhu Jessicy je nakonec jediná soustavně rozvíjená dvoj-linie. Oproti tomu linie traktované jako centrální jsou čím dál eliptičtější, zmatečnější a náhodnější. Imperátor je neatoritativní, původní mladý padouch se stává ponižovanou vedlejší postavou, nový mladý padouch je přepálená karikatura - a čarodějnická špionáž působí v té zkratce jako z bondovské parodie.  ___ Výhoda perspektivního napojení se na Chani je i v tom, že si stejně jako ona můžeme říkat: "Co se s Paulem sakra děje? Proč dělá, co před chvílí říkal, že dělat nebude? Hráblo mu?" Nemluvě o tom, že slib věčné lásky pět minut předtím, než požádá o ruku jinou ženskou, je pohříchu pochybná milostná diplomacie. ___ Jediná dramaticky funkční část filmu je pro mě ta romantická, když se postupně sbližují - a vyvrcholí to cestou na červovi. Napadla mě paralela se STAR WARS III, kde šlapaly naopak ona politická rovina, hrdinova proměna i pocit zmaru z rozkladu světa.  ___ Ano, kompozice, tonalita a práce se zvukem jsou pozoruhodné, leč žádná scéna krom milostných a prvního sedlání červa (což je de facto taky milostná scéna, opět je klíčová Chanina perspektiva) mě nezasáhla: nebyl jsem stržen dramaticky ani esteticky, nezažíval vzrušení z filmařiny, z hry tvarů, světla a zvuků, z výstavby scén či z rytmu, jež třeba u Nolana zažívám běžně. ___ DUNA I odvážně reinterpretovala příběh členitého světa skrze relativně intimní, fázované drama několika postav. DUNA II je naopak překvapivě konvenční "temný" velkofilm o boji rebelů se systémem, jen jsou všichni svině nebo blbci. Krom Chani. A červů. (09.03.2024)

[67%] Viděno v kině v IMAXU ve 2D. Podobně jako u Oppenheimera byl Imax prakticky vyprodán. Přesto jsem se natlačil někde uprostřed vlevo, abych si tento vyhlášený formát užil. Určitě to bylo co se týče efektů v Imaxu super. Celkově nám tento snímek ukáže spoustu dobrých efektů. Jenže to je za mě asi největší klad filmu. Dějově mě to bohužel moc nebavilo a navíc mi to přišlo v některých sekvencích zdlouhavé a když už přišlo finále, tak to bylo podle mě moc urychlené a některé scény byly mnohokrát divně střižené. No, tím radši končím s nějakou větší kritikou. Nebyl to špatný film, dalo se to vidět, ale čekal jsem více. Herecké obsazení na tom není špatně, jen mi nikdo moc nezůstal v paměti. Ústřední hlavní hrdina mě bavil, jen ke konci se ten jeho vztah se Zendayou moc nevyvedl .... Hudba od skvělého Zimmera je samozřejmě fantastická a zde se krásně hodila do všech scén. Vizuální stránka, kamera, efekty - to vše bylo skvělé. Víc si stěžovat nechci, můj komentář vypadá asi kriticky, jenže já se bohužel do té skupinky nadšenců nemůžu zařadit. Režisér natočil dobré filmy, ale i se našly slabší, které mě moc nebavili. Blade Runner 2049 byl třeba chladněji pojat, ale tam se to dějově hodilo. Zde bych očekával víc emocí a obliby u postav. Nevadí. Na trojku ani tak moc zvědav už nejsem, ale kdo ví ... (07.04.2024)

Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit. Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame. (28.02.2024)

Jednička mi přišla lepší, byla dějově sevřenější a v uvozování do fantaskního světa Arrakisu tak nějak poutavější, hloubavější, víc jsem chápal pohnutky jednotlivých postav. A přitom ani tam Denis nezapomínal na obrazové kouzlení – příjezd Leta Atreida a jeho dlouhý let ornithopterou byl tak vizuálně sexy :o) I ta Zimmerova hudba mi v prvním díle přišla zajímavější. Dvojka je v tomhle ohledu vlastně úplně jiná, zejména ve druhé půli dějově rozháraná, ALE …. když na mě Denis vybalil několik ikonických scén, počínaje první jízdou na červu, přes černobílou arénu, až po frontální atak červů, se sedícími fremeny a jejich vlájícími šálami, měl mě zase ve své hrsti. První díl byl potravou pro smysly a mozek, druhý už jenom pro ty smysly, ale víte, já jsem jednoduchý člověk, mě ke štěstí stačí i to, že na mě Villeneuve tahá výborné vizuální nápady jak Houdini králíky z klobouku :o) Jenom ten Zimmer už mi přijde v posledních letech trochu unavený a místo svého typického dunění by neškodilo v jeho případě zase sáhnout po nějakém kompozičním melodickém nápadu. (16.03.2024)