Bratři

Samotná myšlenka, samotné dilema vymyšleno dobře, co tu ale chybí, je Pavlova motivace, touhy, cíle. Kurt Vonnegut kdysi řekl: Každá postava na scéně musí něco chtít, i kdyby to byla jen sklenice vody. Petr pohlédne na obraz a chce princeznu a trůn. Pavel se zhrozí, že již nemá bratra, že jej bratr zradil. Ale co vlastně chtěl? A co myslel, že by měl chtít Petr? Nakonec svojí nenávist obrací proti Veronice, která sama za nic nemůže, místo aby něco řekl přímo. Tu se nedá kličkovat, hledat pomoc ve složitých souvětích, tu je třeba přímosti, cti a povinnosti k druhým, jen tak si někdo zaslouží být mužem, králem a manželem. Útěk do kraje nebo do slov je jen odkládání řešení. A to mi vadí na jinak dobrém spíše dramatu než pohádce, které nechybí působivost a některé zajímavé repliky (Co je krása? Ošklivost, která se nepovedla), přičemž nesouhlasím s tím, že to není pro malé, já to viděl poprvé jako malý tak někdy v době vzniku, tj. asi tak v 8-9 letech (a podruhé až dnes) a už tenkrát to na mne zapůsobilo. (19.08.2015)

Dva bratři, jedna princezna. Jako v životě. Dva chlapi, jedna ženská. Na vesnici by si dali po hubě a bylo by vyřešeno. Na počátku minulého století by se vyzvali na souboj. Ale bratrská krev jim to nedovolí. A tak jeden bratr chce raději zabít toho druhého... Tak jestli tohle je lepší. A když král vidí, že to nikam nevede, stejně nic neudělá a čeká pořád dál, nejspíš až zahřmí nebo se konečně pozabíjí. Místo, aby například nakázal bratrům v konkrétních situacích se ukázat jací by byli panovníci. Místo toho je nechá se svářit. Ale co, logiku v pohádkách nehledejme, když ji nenajdeme ani v současném reálném světě. Hodina a dvacet minut a vše podstatné se semele na začátku a na konci. Nejen svou délkou, ale ustavičným žvaněním o tom, co dělat, co nedělat, jak se zachovat, hledání správného ve špatném a opačně, to vše mi přijde spíše jako řecká tragédie než pohádka nebo jakýkoli ucelený příběh. I postavy mluvily ve verších. Zatímco začátek a konec je fajn, alespoň se něco děje, prostředek diváka unudí k smrti. A jestli neusnuli, tak se vzali a žili šťastně. (08.06.2021)

Studiové pohádky neoplývají vizuální krásou, tu však často dohánějí krásou českého jazyka a mnohdy i hlubokou myšlenkou pravého dramatu. Stejně, jako v příběhu O labuti, i zde nás oblaží verše jako ze vznosných divadelních sálů. Herci ukazují své umění s fantastickým nasazením a já zapomínám, že jde jen o pohádkovou inscenaci. "Jestliže vztek, tak v nejněžnějším tónu ... " (07.04.2015)

To, že má tento excelentně zahraný příběh tak nízké hodnocení, připisuju jen tomu, že byl nedopatřením zařazen mezi pohádky. Ne, je to regulerní divadelní drama. Jak se pozná dobrý patos od špatného? U špatného se nelze tomu patosu nesmát nebo aspoň pousmát. U dobrého zapomenete na patos, protože je zahraný tak bravurně, že vás mrazí. Korunou všech skvělých hereckých výkonů jsou do detailu dotažené bonmoty pana Kemra. Tohle je podle mě klidně na Thalii. Skvělý scénář. (18.11.2019)

„Na srdce není spolehnutí. A přece, na co spíš než právě na srdce. Mé srdce, to jsou špatné váhy. Váhavé váhy. Jak být spravedlivý, když rozum ztratil rozum a teď chce po lásce, aby ho měla.“ Dva milující se bratři jsou podrobeni zkoušce, která má prověřit ryzost jejich srdce, opravdovost jejich citů, zda jsou hodni lásky a moci. Charaktery nejsou dány, není tu hodný a zlý princ, jak bývá zvykem v klasických pohádkách. Však také tento příběh není pohádkou v pravém slova smyslu. Už to tu zaznělo a mě to napadlo také. Víc než pohádka je to shakespearovské drama. Tomu odpovídá celkové ladění inscenace. Žádné veselé veršíky pro děti, žádné barevné kostýmy a kulisy. Temný příběh o temných zákoutích naší duše, kde ani láska není vždy vysvobozením. Jak nalézt ty pravé hodnoty, aby duše došla pokoje, protože „útěk sám před sebou není moudrý tah … pěšcem …“ Krásná herecká příležitost pro všechny zúčastněné – nešťastný moudrý král Oty Sklenčky, na pohádku mimořádně charakterově propracovaný princ Borise Rösnera, hamletovsky tápající princ Pavla Soukupa, nádherně vábivě nebezpečná a přitom hluboce milující princezna Mileny Steinmasslové a tomu všemu kraluje moudrý blázen Josefa Kemra … „Až lidi naučí i svoje city myslet, pak bude na zemi sám ráj. V samotném ráji …“ (29.03.2015)