Chléb a sůl

Existují dva dokonalé filmy, které činí tenhle tuctový filmový pokus zachytit nějak zapamatovatelně jalovou bezvýchodnost městské mládeže bez dobré budoucnosti, odsávání životní energie a potenciálu v daném prostředí, sklony k zahálce a konformitě a potlačení vlastního svědomí, těžkosti odolávání násilí a šikaně v přináležitosti k nějaké partě, naprosto zbytečným, i kdyby to samo o sobě nebylo tak titěrné, prachbídné a zaměnitelné, polovičaté a vůbec nevalné dílko, jaké to je. První z nich je Jednej správně od Spikea Lee, kde se řeší stejná zápletka, pizza-bistro dvou umanutých bílých uprostřed černošského ghetta, a sbírání se v žáru léta k nevyhnutné tragédii. A druhý je zcela neprávem zapadlý fascinující snímek Concrete Night (geniální už názvem: Noc v betonu alias Konkrétní noc) finské režisérky Pirjo Honkasalo o dvou bratrech polapených na betonovém sídlišti s živými emocemi, touhami a mizernými východisky... *** Tenhle nedomrlý a silně přeceňovaný pokus mi na rozdíl od obou jmenovaných rychle vyvane z paměti. Téma už bylo stokrát stejně či trochu jinak a lépe nebo stejně nedotaženě zpracované v nepřebernu filmů. Není nic pozoruhodného na tom, když někdo další zase zvládne natočit scény poflakování v partě, šikanování emigrantů v městské hromadné dopravě a vítězení konformismu nad svědomím a talentem jako ze života - těžko v tomhle někdo překoná třeba Ostlundovu Hru, což je vlastně třetí snímek, který tenhle film činí zcela zbytečným. Vzpomeňme ale třeba Je to jen vítr Benedeka Fleighofa, Můj pes Killer nebo Lištičky od Miry Fornay nebo konečně filmy s romskou tematikou od Petra Václava (Cesta ven, Marian, Nikdy nejsme sami)...  a napadá mě dlouhá řada dalších.  A pozor! - všechny jmenované jsou mnohem autentičtější a věrohodnější, mrazivější, než když se nám tady uprostřed filmu hlavní kašpar chvilku neústrojně sebedojímá nad vlastním životním příběhem, vztahy s matkou a otcem alkoholikem s rakovinou a ještě u toho slzí a pronáší něco o smetí spadlém do oka... A takových klišovitých nastrojených věcí tam bylo víc než dost, stejně trapně umělá je třeba i scéna u Tymka v pokoji (proč se tam vůbec zavírají?), kde ona by chtěla a on nechce, a celá řada dalších... Ta neústrojnost, nekonzistence, z toho vlastně čiší všude, ta rádoby gradace napětí a přituhování, kdy ale chování postav je spíš skokové, nekonzistentní a nepochopitelné - člověk se pořád ptá proč a pořád neví - proč se tady on ozve, a proč se tady neozve, proč tam jde, proč tam pak nejde, proč udělá tohle a neudělá tamto, a tak pořád u každého a u všeho... Proč se tenhle s nimi tahá, proč ho někdy šikanujou, když si režisér vzpomene, a pak zase ne, a proč s nimi teda vůbec je - žádné vazby je vnímatelně nepojí... ani prázdnota. Chování postav je zkrátka neintuitivní a šustí scénářem. S tím taky souvisí, že Kocúr nevěděl, jak vygradovat finále, protože mu to prostě samo nevyústilo... takže si trapně pomůže odhlédnutím... celý film sledujeme postavy zblízka, každé hnutí, gesto, slovo... a pak najednou změna, zpomalené nezřetelné záběry z průmyslové kamery (asi umělecký záměr) a pak střih a někde venku leží jeden z hrdinů a pod ním se roztéká kaluž krve... Ehm. ***  Ozvláštnění klavírními vstupy a motivickou linkou Nocturna a vážné hudby vůbec k tomu ve skutečnosti nic životného nepřidalo. Je to právě jen povrchní ozvláštnění, využitá příležitost. Mohli to být stejně dobře sportovci a házet kladivem. Ostatně, to by možná nakonec s tím násilím fungovalo líp - hudba se nadužívá. (S Lí, u Keplera, tak aspoň prostředí posledního letošního letňáku bylo fajn.) *~ (18.09.2023) (méně) (více)