Ohnivé vozy

Ohnivé vozy jsem chtěl vidět především kvúli Vangelisově hudbě (přičemž mi přijde, že ta je to jediné, co dodnes z filmu přežívá). Ać jde o film sportovní, velkou úlohu v něm hraje právě hudba (ať už instrumentální soundtrack, nebo pasáže z Gilberta a Sullivana, anglikánské chorály (nevím nakolik se zpěvníky Church of England a Church of Scotland liší), do toho samozřejmě všemožné státní hymny a dokonce i Tallis (Spem in Alium). Co napsat na závěr? Sportem ku zdraví... a trvalé invaliditě:-P (26.10.2020)

Biograficke drama vrcholici na olympijskych hrach 1924 v Parizi, kde se maji mimo jine utkat sprinteri. Jednim z nich je Eric verici, ze jeho bezecke schopnosti jsou darem od boha a na olympiade ma nejlepsi prilezitost oslavit boha vytezstvim. Jeho sokem je anglicky zid, ktery chce vsem dokazat, ze odlisna vira jej necinni nikym menecenym. Osobni problemy a strasti v prubehu priprav jsou nakonec prekonany a ve finale se divaci dockaji krasnych a cestnych zavodu, jak by tomu pokazde melo byt. Pribeh je okorenen krasnym hudebnim podkresem od Vangelise. 60% (26.10.2007)

Nadčasová Vangelisova hudba tu s námi zůstane napořád, ta totiž narozdíl od filmu samotného žádným způsobem nevyčichla. Působí to na mě spíš jako draze natočená propaganda britského ministerstva sportu, která mě ani jednou nevtáhla do děje a nutila mě jenom pasivně přihlížet. Bez emocí, bez zájmu. Unylá režie a plochý scénář tomu jenom napomáhají. Sportovní filmy mám rád, ty ale mívají zajímavé charaktery, kterým můžu fandit. Tady mi byly úplně jedno, jestli hlavní hrdina 10 metrů před cílem zakopne. No nic, tak třeba příště. (14.03.2010)

Pokud jde o Vangelisův proslulý soundtrack, znám ho již bezmála třicet let. Představuje okamžik, kdy uzavřel hledání svého stylu, definitivně se vzdal dříve naznačovaných uměleckých ambicí a stal se dobře vydělávajícím profíkem. --- Film sám jsem naopak dnes viděl poprvé. A zřejmě naposledy. Ne že bych neviděl porci solidního filmařského umění, zaujala mě výprava, kostýmy a kamera, ale příběh jako takový je slabý. Je mi fakt jedno, kdo v roce 1920 uměl rychle utíkat, a všechna osobní dramata těch sportovců a jejich blízkých na mě působila mělce a banálně. --- Tak například, ten Žid pociťoval rasové odcizení? A vyskytuje se snad ve filmu jediná scéna, kde by kvůli svému židovství autenticky trpěl? Ne. Tak kde zůstal zdroj jeho vášně? Někde mimo příběh? V tom případě je to scénáristická chyba jako hrom. --- Neviděl jsem nic obecně lidsky hodnotného. Mnoha lidem se při podívané na sportovce snad zrychlí puls. Mně ne. (11.02.2011)

Film odehrávající se v dobách, kdy se mezi pojmy "sport" a "prachy" ještě nedalo položit rovnítko. Nemůžu si pomoct, ale OHNIVÉ VOZY mi přišly dějově příliš rozbité (málo styčných bodů dějových linek Harolda a Erica) a Vangelisova hudba (na kterou jinak nedám dopustit a ústřední téma z tohohle filmu bych si klidně nechal hrát na funuse) mi tady příliš neseděla. Je až příliš výrazná. (528.) (11.10.2009)