Netvor

Nechme stranou sporťácké žvásty, že je Koreeda zpátky ve formě. Klíčové je, že jeho novinka "Netvor" se opírá o bravurní scénář Júdžiho Sakamota, který tvoří masivní páteř tohoto maximálně působivého díla. Vyprávění sice staví na již mnohokrát užitém konceptu různých pohledů na stejné události, ale svou precizní výstavbou nejen, že dokládá funkčnost tohoto narativního konceptu, ale především jej uplatňuje k naprosto pohlcujícímu a zdrcujícímu výsledku. Pečlivě v divácích buduje konkrétní očekávání a domněnky, které pozvolna a opakovaně rozkládá, čímž současně zrcadlí jedno ze svých ústředních témat. "Netvor" pojednává o monstrech každodennosti, kterými jsme my sami. Těmi nás nečiní vyloženě zloba, nýbrž uchylování se k ukvapeným závěrům, které si domýšlivě vyvodíme ze zlomků situací, aniž bychom se pídili po tom nahlédnout nejprve celek. V Koreedově uchopení tento základ nabývá odzbrojující podobu, protože se straní jakékoli okázalosti a naopak k celému vyprávění o křehkosti bolesti přistupuje s nenápadnou bezprostředností. ___ Pro mě osobně se "Netvor", viděný na festivalu v Cannes, stal zosobněním onoho Svatého Grálu filmových zážitků, které přesně člověk doufá, že na festivalech najde, byť už se to děje spíš jen vzácně. Koreeda mě svým pojednáním o šikaně a bolesti nejprve důsledně odzbrojil a pak ve finále naprosto rozsekal. A to do té míry, že ve mě vyvolal touhu vytratit se z toho zběsilého shonu festivalu a jen se osaměle toulat nočními uličkami a nechat v sobě doznívat ty emoce a myšlenky. (27.06.2023)

Netvor byl nakonec skvělý strukturálně, to musím uznat a jsem rozhodně moc ráda, že jsem to viděla, ale hrozně mě na Kore'edovi obecně nebaví, jak smířlivý je a falešně laskavý vůči světu, ve kterém žijeme. *** A dál už SPOILING: Nejdřív v první vyprávěcí perspektivě navodí vlastně o dost dramatičtější a především zlověstnější situace, aby až jim ve třetí perspektivě dodá poslední chybějící kontext a vyplní veškeré mezery (to mě nadchlo, jak se i pro ty temné kakofonické žestě, co se tam dvakrát objeví, potřetí našlo vysvětlení a úplně všechno do sebe zapadlo), mu z toho vyšlo, že jsou skoro všichni vlastně mnohem hodnější a uvědomělejší, než to vypadalo v prvním i druhém vyprávěcím kole. Zatímco po první metě soucítíme s marným bojem matky se systémem jako z Kafkova Procesu, a když hotel shoří podruhé, soucítíme s učitelem jako ve Vinterbergově Honu, aby se nakonec napotřetí ukázalo, že malý Jori je ve skutečnosti vyloženě zlatíčko k zulíbání, učitel Hori správňák, ředitelka skrytě moudrá babička á la femi-Yoda, hlavní hrdina něžně, byť komplikovaně zamilovaný nesmělý hoch s dobrým srdcem a maminka velkorysá a empatická vdova-superhrdinka, která záhadně s dobrou náladou a soustředěností zvládá jak šichty v práci, tak péči o synka i věčné pochůzky ve škole... Jediný padouch je tam Joriho otec, co chce ze syna vytřískat homosexualitu a chlastá. A ani ta "šikana" nebyla nakonec nic horšího, než co si žárliví kluci v páté třídě běžně provádějí. *** No tedy, v takovém světě by byla radost žít, akorát že si potísící říkám, co všechno Kore'eda ignoruje, když mu připadá nejdůležitější natáčet takováhle vlastně milounká mikrodramata. *** Co se mi hodně líbilo, bylo to neustálé přistihování lidské mysli, jak si ze střípků bez úplného kontextu vyvozuje mylné soudy (ale tuhle hru s perspektivami hráli mnozí a za mě nejlépe to fungovalo už v r. 1964 ve snímku Zneuctění), nebo to ponechávání diváka bez kontextu, které hraničí s frustrací - např. při tom horečnatém hledání dětí v zasypaném vagónu, kdy se bez adekvátního kontextu nelze naladit a sdílet hysterii postav - to až teprve zpětně. *** (S Lí v Přítomnosti, kde mě vlastně ten snobský luxus soustředěný nikoli na filmový prožitek, ale na pohodlný přísun barových a kavárenských služeb  extrémně rušil, a příště už tam nepůjdu, bude-li možné konkrétní film vidět jinde.) *~ (14.07.2023)

Čisté Artové oceňované Drama,přesně v té dokonalé zhůvěřilé podobě, kterou z celého srdce nesnáším. Netvor si může podat ruky s Anatomii Pádu, oba jsou divácky nevděčné filmy, které mi nedaly do života nic, jen mi ukradly 2 hodiny drahocenného času. Jediný kdo je tady netvor je sám režisér, protože natočit film, kde se za 2 hodiny nestane lautr nic zajímavého je opravdu umění. Film je vyprávěn ze tří různých pohledů, ale když se vypráví tak civilní, všední a nezajímavý příběh, tak ani 20 různých pohledů by na dobrý film nestačilo. Čtu tady nadšené recenze o výborném scénaři, ale pro zvrat si musí divák dojít ideálně až na Tchaj Wan. Napětí nula, zvraty žádné, gradace nulová, násilí žádné, atmosféra neexistuje, vizuál je cheap, herci nezaujmou, film nemá žádné emoce, dialogy taky nic extra zajímavého a když už se zde probírá tématika školství, tak ani na šikanu zde nedojde a to je už úplný přestřel. "Scénaristická lahůdka" Lahodné asi jako 3 dny starý chleba.  Pure Japanese Shait, na který korejští Dogani serou z vysoka. 2/10. (23.01.2024)

Citlivě natočená dramatická podívaná zkoumající sled událostí ze tří různých úhlů pohledů, z nichž nám každý odkrývá něco málo o tom, co se skutečně událo. Malá výtka míří k délce třetí části, která po odkrytí všech karet tak trochu přešlapuje na místě, to však odčiní velmi působivé a nekompromisní zakončení. [KVIFF 2023] (30.08.2023)

Film, který utkví podobně jako před 20 lety Koreedovo Daremo Shiranai. Až mě to svým scénářem i provedením téměř šokovalo, přestože Koreedovu práci dobře znám. Tentokrát ovšem Koreeda zastal „pouze“ úlohu režiséra, scénář má na svědomí Sakamoto Júdži. Ale spojení těchto dvou očividně nemohlo fungovat lépe, jelikož vzniklo dílo koreedovsky delikátní a zároveň velmi tajemné, poutavé, místy jaksi syrové, ukazující složitost lidských/společenských vazeb, tíhu očekávání a náročnost vzájemného porozumění a přijetí… a konečně předkládající otázku: „Kdo je tady ten netvor?“ Na jednu stranu jde o dětskou hru, na druhou stranu film celou dobu vede diváka v pátrání po viníkovi – kdo vlastně všechnu tu bolest způsobil? Scénář je nejen výborně napsaný, ale i bravurně vystavěný. Děj sledujeme ze tří různých pohledů, které postupně divákovi odhalují velmi komplexní skutečnost (stylem vyprávění z několika pohledů může film připomínat třeba Poslední souboj Ridleyho Scotta). Výborný scénář pak skvěle doplňuje Koreedova režisérská práce a silné herecké výkony – především Andó Sakura v roli matky a pak samozřejmě dva dětští protagonisté. Koreeda opět dokázal, že je mistrem práce s dětskými herci, tím spíš, že jde tentokrát o velmi choulostivou tématiku poznávání sebe sama a své sexuální orientace ve velmi útlém věku. Mimo toto ústřední téma film zahrnuje i množství dalších témat a motivů – vytváření si předsudků a domněnek, téma šikany, motiv pravdy a lži, nebo třeba dostání nějakému očekávání či zodpovědnosti… to vše v komplexním avšak uceleném příběhu, který má moc diváka zasáhnout na velmi hluboké úrovni. Závěr je lehce tajemným způsobem dvojznačný, což je nepochybně zcela záměrné. Nabízí tak jak radost z osvobození se od pout společnosti, tak i mrazivý závan smutku. Za mě jeden z nejlepších Koreedových počinů. (Viděno v rámci festivalu Jeden svět 2024.) ~(4,8★)~ (15.04.2024)