Prostřihy

Ani nevím proč ale dal jsem Altmanovi ještě jednu šanci a udělal jsem docela dobře. Možná přehnaně dlouhá a některými postavami zbytečně obydlená mozaika, která však ve výsledku má co nabídnout a některé minipříběhy a jejich postavy dokáží zaujmout natolik, aby byl divák zvědavý, jak to jejich trápení nakonec dopadne. Herecké obsazení je vskutku bezkonkurenční a Altmanova režie, mě asi poprvé zaujala...ale "Magnolie" je "Magnolie". (12.02.2012)

Ty tři hodiny mě docela vyděsili, ale musím říct, že žádný tří hodinový film mi neutíkal a nebavil mě tak jako tenhle. Teda ne takový v žánru drama/komedie. Skvěle vybrané herecké obsazení, které táhne celý film, dobře napsaný scénář a skvěle natočený. Ve filmu je několik různých příběhů, které se svým způsobem prolínají, ke všemu se dostáváte postupně. A i když střih za scénami je docela častý a najednou se objevíte někde jinde, nevadí to. Protože už od začátku je vám jasné, kdo ke komu patří, co kdo dělá apod. Jediné, co bych tomu vytkla je konec, který je až příliš useknutý a uspěchaný. Za mě tam toho nebylo hodně vysvětleno, ale Altman to zřejmě chtěl nechat na představivosti diváka. (11.05.2020)

Koláž mikropříběhů spojených bolestí. Intrimně, ale zároveň s mrazivou nenuceností vyprávěný příběh života, kdy se v jediném okamžiku náš všední den může změnit v naprostou noční můru.  Korunováno nepříjemně skvělými hereckými výkony, křik Andie MacDowell mi pronikl až do morku kostí,  zamrazil cynismus Freda Warda či proradnost Tima Robbinse a jako vždy okouzlila inteligentní krása Madeleine Stowe.  Všech citových úderů na solar se mi pak od Altmana dostalo zcela bez patosu, ale s nezvratností a krutostí, jakou dokáže připravit právě a jen život. De facto pravdivé strhávání lidských masek bez moralistického poučování či kreslených srdíček na okraj. Upřímné, bolestivé, očistné a především lidské. Pět. (08.12.2022)

Short Cuts představují polovičaté a zdlooooooouuuuuuhavé hořekování nad tím, jak chaotické, nepředvídatelné a zásadní jsou střety zdánlivě cizích lidí ("short cuts" tedy nejen kvůli zacházení se střihem, ale také jako "zkratky" ve smyslu nenadálého přechodu z jedné životní situace do radikálně odlišné). Neříkám, že tu nejsou zajímavé momenty či postavy (asi nejintenzivnější je příběh rodiny Andie MacDowell), ale ve scénáři je zbytečný zmatek a i přes tyranskou stopáž se Altman žádné ze skupin protagonistů nevěnuje dostatečně, jelikož jich je asi milion. Výsledkem je, že po chvilce je divákovi úplně jedno, co se komu děje (ono se ostatně drtivou většinu času neděje vůbec nic). Altman zkrátka není můj šálek kávy a kromě neuvěřitelné schopnosti sehnat do svých filmů obrovské množství zajímavých jmen na jeho režii nevidím nic převratného.. (04.02.2015)

Kdybych měla jmenovat jeden film, o kterém se dá říct, že je vyloženě o životě, pak je to pro mě jednoznačně tento. Nemám ráda takhle dlouhé filmy ale u Prostřihů je úžasné, že jsem se i přes tak dlouhou stopáž nenudila ani minutu, film se hned od začátku pěkně rozjel a v takovém parádním tempu pokračoval až do konce, navíc všechno tu bylo tak nepředvídatelné. Je to nejen film o životě ale také dost depresivní film plný lidské bolesti, nepochopení a trápení všeho druhu. Film o různorodých lidech, jejichž životní příběhy jsou vzájemně propojené a je to udělané tak dokonale a nenápadně, že vám to nepřijde nijak přehnané. A zároveň je to udělané tak přehledně, že se v mozaice příbězích vůbec nijak neztrácíte. Rozhodně stojí za vidění ale pro každého to asi není. (18.09.2012)