Dokonalé dny

Film, který dokonale shrnuje synopse. Nic víc, nic míň. Náhled do života chlápka, který žije skromně, ale neskutečně šťastně. A i když se kolem něj nedějí vždy šťastné události, nakonec si stejně cestu zpět ke štěstí najde. A mně to neskutečně sedlo! Pro jednou jsem se nemusel hnát za nabušeným dějem plným zvratů, ale užívat si spolu s hrdinou všední maličkosti. S hezkými vizuály a zajímavě vmixovanou západní hudbou, která částečně propojovala dvě jinak odlišné kultury. (25.05.2024)

Hirajama, hlavný hrdina, sa mi stal inšpiráciou a verím, že nie iba mne. V tomto je sila tohto japonského filmu. Nie žeby mojim snom bolo čistiť toalety alebo mať takéto veľmi skromné bývanie, ale vedieť si takto ako on vychutnávať KAŽDUČKÝ OKAMIH každodenného života a tešiť sa z vecí, ktoré si človek, neustále na iPhone už ani nevšíma. Hirajama stále ešte počúva hudbu z kaziet, netuší čo je Spotify, miluje knihy, dáva si vyvolávať fotky, žije si svoj jednoduchý život a aj keď je sám, je šťastný. Maličkosťami dokáže robiť radosť druhým a aj to ho robí šťastným. Nepotrebuje kariéru, veľký dom, ani len posteľ či kreslo. Skromnosť nadovšetko. Minimalizmus. Všimla som si, že ani telka mu nechýba. Veľmi veľmi sa mi páči tento Hirajama. S akou láskou deň čo deň pracuje. Všetko, čo robí, robí s láskou. Ani jeden premárnený deň. Žije naplno a preto mi je inšpiráciou. Soundtrack je skvelý, najmä Brown Eyed Girl, Perfect Day, Feeling Good. 3 a pol*. (10.03.2024)

Trochu jako Jarmuschův Paterson, ale jiné, více osamělé. Nejen v hypermoderní realitě, kdy společností prostupují tlaky na plytké užívání si, ale i při hlubokém, intenzivním zakoušení prázdnoty světa a životní zmarněnosti stoupá bohatství vnitřního života a nepovrchního prožívání obyčejnosti na své ceně. Samotu a absenci onoho lidského tepla však těžko může zvrátit. Pláč i smích, bolest i radost, poeticky něžná bezútěšnost, tím je pak naplněn takový život. I film. (21.03.2024)

Wenders si strihol svoju slice-of-life variáciu na Jarmuscha a Perfect Days skutočne miestami chutí ako Paterson bez haiku, ale zato s americkými 60s a 70s skladbami ako z románov od Murakamiho. Na prvý pohľad sa môže zdať, že celý film vznikol len na základe toho, že Wendersa v Tokyu po miske mapo tofu prepadla sračka a náhodou v Shibuyi objavil projekt The Tokyo Toilet so 17 ultradizajnovými verejnými záchodmi. Postupne ale príbeh v drobných epizodických náznakoch v duchu komorebi (slnko presvitajúce cez listy stromov) odhaľuje svoje letmé kontúry a aspoň mne vo finále prišiel trochu prostučký a s klasickou pointou desiatok iných festivaloviek, že všetci žijeme tak ako najlepšie vieme. Posledná scéna sa vzhľadom k predošlému pointou tlačí už príliš in-your-face (no pun intended), ale inak sa mi minimalistický a meditatívny štýl rozprávania veľmi páčil. (19.03.2024)

Obyčejný Japonec, vykonávající podřadnou práci, s plnou pozorností. Ale jakmile nahlédneme hlouběji (rodinní příslušníci, zpívající barmanka), zjistíme, že to vlastně není zas taková idylka. Ale co doopravdy Hirajama cítí, to se nedozvíme. Nejúžasnější na filmu asi je, když v poslední scéně poslouchá Ninu Simon a se slzami v očích se usmívá, každý z diváků si může domyslet svůj výklad i svoje zdůvodnění (nějaké výklady se najdou i na youtube). (08.05.2024)