Rapsodia satánica

Zajímavé zpracování faustovského mýtu v kulisách počínajícího expresionismu. Je to hlavně vlna evropské dekadence, která může za nádherně zpracovanou výtvarnou stránku filmu - všechny ty zatuchlé salony a atmosféra zahnívajícího rozkladu dokáže na diváka zapůsobit i po letech. Není náhodou že film vznikl během první světové války, kdy citově vyprázdněné lidství nemělo žádnou oporu, z čehož snadno vzniká umělecký konflikt (požadavek, aby se vévodkyně Alba nezamilovala). V těchto souvislostech ani nepřekvapí fakt, že režisér Nino Oxilia padl během bojové akce ještě téhož roku u Monte Grappa ve věku pouhých osmadvaceti let. Snímek je nádherně kolorovaný a neustále v pohybu - symbolice vlajících šátků by stálo za to se více věnovat. Hlavní výhradu bych měl k hercům - já chápu, že do dekadentního příběhu se oškliví lidé hodí nejlépe, ale tolik...? Jak na Italky v reálném životě dost trpím, tady jsou pouze ošklivé - a to i v případě, že vévodkyně má být "mladá a krásná". (18.01.2015)

Rozšírenie faustovskej mytológie zahalené do talianskej dekadencie, dodržiavajúce posvätné dekórum a princípy zomknutého tragického príbehu. Alba, vetchá, upadajúca stará dáma, žije obklopená samotou a prázdnom v minulosti a spomienkach. Je zosobnením smrti, upírom, ktorého bozk vysáva dušu a život z nevinných obetí. Uzatvorením dohody s Mefistotelom získava prítomnosť, no netuší, že tým definitívne stráca budúcnosť. Romanticko-hororové faustovské motívy sa tu stretávajú s podobenstvom o talianskej smotánke, vyprázdnenej spoločnosti bez lásky (koho napadne Fellini, je na správnej adrese). Vizuálne na svoju dobu pôsobivá snímka s bohato zdobenými interiérmi salónov a honosných sál, v ktorých vyniká šerosvit a hra tieňov. Pasáže s Mefistom tým nadobúdajú na sile a sugescii. Režisér Nino Oxilia však neodhadol možnosti nemého filmu a hranice jeho vyjadrovacích prostriedkov. Na ploche stručných 45 minút preto pôsobí jeho podanie rozpačito, až zmätene - dej je príliš komplikovaný a Oxilia nie je zďaleka taký zručný rozprávač, aby dokázal vytvoriť naratívnu kostru založenú primárne na obraze (čo naopak Murnau o sedem rokov neskôr hravo zvládol i bez medzititulkov). Scény tak sami o sebe nedávajú vždy jasný zmysel, preto musí divák dávať veľký pozor. Na mňa to pôsobilo vyčerpávajúco a tým pádom i trochu nudne. Som však presvedčený, že nie mojou vinou. 60% P.S.: Film v skutočnosti pochádza z roku 1917. (10.01.2015)

Letitý italský snímek s faustovským motivem a velice příjemným pagan feelingem. Dekadentní srdce zaplesá. Moc pěkné pohanské motivy a kostýmy, velkolepé a expresivní pojetí, působivý příběh a gradace o několika dějstvích. Částečně kolorovaná podoba dodává filmu na správné vizuální barvitosti. Kvalitní a působivá záležitost. 8/10 (28.05.2012)

Klasická dekadence v rouše filmovém. Podání na dnešní vkus teatrální a expresivní, leč působivosti nepostrádájící. Věru toto dílo by zřejmě Karel Hlaváček či Paul Leppin ocenili. Ač je film z r. 1915 je hlavní hrdinka traktována co secesní plenitelka mužských srdcí, taková La Belle Dame sans Merci. Ovšemže lstivost Satanova nakonec vítězí... (08.03.2012)

Samozřejmě nejde v žádném případě o horor, aspoň dle měřítek pod kterými tenhle žánr chápeme dnes. Jedná se o podobenství o dekadenci a povrchní marnivosti vyšší společnosti. Film je obrazově podmanivý a krásně ručně kolorovaný. Provází ho hudba Pietra Mascagniho, slavného italského skladatele. Jednalo se o jeho jediné filmové score a film čekal na premiéru dva roky, než maestro kompozici dokončil. Sex-appealem oplývající Lyda Borelli se svého partu zhostila s vervou pravé italské divy, obnášející vyzývavé pózy, špulení rtů a koulení očima. Romantická, od reálného světa odtržená, atmosferická záležitost. Delicatezza peccaminosa. (17.08.2021)