Kouřové signály

Film, který natočili indiáni, hrají v něm indiáni, je o indiánech a je pro... indiány? Ani ne. Kouřové signály by za běžných okolností byly průměrným nezávislým filmem o klucích, kteří si na cestě ke kamarádství museli projít několika peripetiemi poděděných po předcích. Díky prostředí indiánské rezervace, v níž se jiní lidé na věci dívají jinak (a přesto tolik stejně), je však vyprávění o otcovské lásce, chybě, odpuštění a vlastní identitě netuctové. Netroufám si soudit, zda je místy opravdu tak teatrální, jak se zdá. V první řadě je lehké, chápavé a v nejlepším možném smyslu slova zadostiučiňující. Nevšední zážitek vítězí. (27.02.2012)

Odkaz posledních žijících indiánů, je v tomto filmu jasně znát. Každý starý národ, žijící si po svém, ničí alkohol a moderní civilizační návyky. Vypráví se tu o mnoha věcech. Jak lidé celý život litují svých činů. Jak se synové zříkají své totožnosti aby ji posléze našli. Jak citlivé a křehké je spojení dvou odlišných kultur, z nichž ta moderní necitelně ničí tu starou. Film o posledních indiánech, kteří by měli být hrdí na to, jací jsou a udržovat svůj odkaz s hrdostí a úctou. Krásně natočený film o indiánech, který natočili indiáni. Více je třeba vidět. (02.09.2012)

Cesta dvou mladých indiánů pro popel zesnulého otce jednoho a hrdiny druhého z nich. Road-movie na trase Idaho – Arizona se silným příběhem o lidských slabostech, vině, trestu, výčitkách, odpuštění. Neokoukaní herci, zajímavé lokace. Po celou dobu jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že jsou všichni obyvatelé rezervace znázorněni jako naprostí retardi, někteří do téhle polohy vyloženě přehrávali. Vím, že to má být hořká komedie a že ji točil indián, nicméně tenhle jednostranný pohled mi nesedl. (01.02.2016)

Tenhle film jsem viděl ještě v minulém tisíciletí, nejspíš v Aeru na Žižkově, a až dodnes, kdy jsem si dal repete, jsem si ho docela dobře pamatoval. Některé filmy se holt člověku vryjí do paměti, ačkoliv Victor a Thomas, mladí kluci z rezervace, se příliš nepodobají těm pomalovaným ječícím divochům na koních, s luky, šípy a tomahawky, které jsem v dětství tak bezmezně obdivoval. Popravdě mě ale druhá projekce už neoslovila tolik jako ta první, dávám přednost trochu vážnější notě, a odlehčená a úsměvná forma filmu na mě byla místy až příliš komediální a cukrkandlová, stejně jako dialogy a hlášky Victora a Thomase byly často až příliš vyumělkované. Ale za úplně největší průser považuju tu děsivou paruku, kterou tvůrci narazili na hlavu jakoby ostříhanému Victorovi, tenhle neestetický detail mi závěr filmu docela otrávil. Na druhou stranu se pak filmu i přes svou zkratkovitost, grotesknost a nadsázku podařilo výborně vykreslit realitu života v takové indiánské rezervaci, i pocity Indiánů mimo ni, je holt znát, že ho psali i režírovali domorodci. (08.11.2022)

"John Wayne´s teeth, John Wayne´s teeth, are they plastic, or are they real?" Kdyby nic jiného, tak tuhle říkanku si budu z téhle indiánské roadmovie pamatovat ještě hodně, hodně dlouho. Mimochodem, docela mě překvapilo, jak je John u indiánských teenagerů "oblíbený". Trochu jsem se nad tím ale zamyslel a chápu je. (24.05.2003)