Světlo ženy

Emocionalne film cloveka rozoberie na atomy, a potom na elektrony, protony . Neutrina ...... Cista depresia, nic pozitivneho tu niet.  osamelost, strata opory, ked clovek nikoho nema. Ludia su tvory socialne - stastlivci maju rodinu, osameli ludia tuzia aspon po nejakom spolocenskom kontakte. Tu je to  - ta depresia a zufalstvo - v miere vrchovatej  : 100 % (26.12.2021)

Dva lidé zlomení tragickými událostmi, plni bolesti, smutku, zoufalství a beznaděje, kteří se náhodně setkávají a přožívají spolu den a noc. Naleznou pochopení a snad i trochu útěchy a opory v bolesti toho druhého. A to něco malé v dálce, to je světlo naděje, že snad někdy je možné tento kus života překlenout a zkusit zase dál žít. Upřímě jsem byl místy dojat, snad proto, že jsem excelujícím Yvesu Montandovi a Romy Schneider věřil každé slovo a každý výraz a nic z toho nebylo prázdné ani falešně patetické. (15.08.2010)

Děj se pomalu vleče a jen zvolna se rozkrývá, o co v příběhu vlastně jde. Kdyby nebylo skvělých hereckých výkonů dvou hlavních protagonistů, skoro by se přes první polovinu nedalo dostat. S přibývajícími minutami však film získává na přitažlivosti, až je člověku nakonec líto když se objeví závěrečné titulky. Tak vkusně drsně podávané utrpení se jen tak nevidí. (15.01.2012)

Tak tohle byl naprosto bravurní film. Brilatní ztvárnění dvou rozbolavělých duší brilantně ztvárněných paní Schneider a monsieurem Montandem. Jak jsem neposeda, tak na toto jsem koukala od třetí minuty do poslední vteřiny včetně titulků jako přibitá. I slzu jsem uronila. Celé to bylo kompaktně dokonalé, včetně vedlejších postav. Tancující opičák Jackson s růžovým pudlíkem na konci v hotelovém pokoji to dokonal. Zkrátka vynikající výchozí bod v románu Romaina Garyho, k tomu perfektní scénář, režie a neoddiskutovatelně i již zmínění herci. Tak tohle menu bych si dávala každý den. (23.07.2011)

Niektoré z psychosomatických teórií vychádzajú z priblíženia neznámych ľudí na základe ich vnútorného nastavenia. Z tohto pohľadu sa film mohol volať aj "Stretnutie zúfalcov". Prekonávajú utrpenie, stratu z odchodu blízkych, či blížiacu sa smrť. Muž, žena a v ich tieni neustále prítomný opilec a zvierací artista v jednej osobe. Každý z náhodne sa zrodiaceho páru sa snaží priblížiť k tomu druhému. Raz ako blízki priatelia za chvíľu zase ako milenci. Ich postoje sú dané nielen náhle vzplanúcou láskou, neistotou búrajúcou nastavené hranice dobrovoľne zvolenej samoty a do značnej miery aj potrebou poskytnúť milosrdenstvo trpiacemu. Žena v závere však správne podotýka niečo v tom zmysle, že rodiaci sa vzťah nevychádzal v tomto prípade ani tak zo znalosti pováh, ale len z povahy danej prežívanou bolesťou a utrpením a z poskytnutého súcitu. Tento film vo mne dozrieva. Najprv som ho posunul do trojhviezdičkovej úrovne, najmä z dôvodu takého ťažkého dumania plného ultravážnych tvárí a dialógov, avšak ako reflexiu rozpadnutých partnerstiev v neskoršom strednom veku/ po štyridsiatke a hľadajúcich si adekvátnu náhradu, ktorá už má tiež veľa za sebou je to celkom fajn. Pachuť trochu nasilu naimplantovanej ťažoby síce ostáva, ale pozrieť sa to oddá. Ba i opakovane. (11.06.2014)