Crash

Měl jsem za to, že jsem Crash dávno viděl. A nakonec jsem zjistil, že jsem neviděl Crash Od Cronenberga ale Crash z roku 2004 od Paula Haggise. Musel jsem to teda rychle napravit. Cronenberg předkládá divákovi celkem zvrhlej námět(jak jnak) o lidech jenž dosahují sexuálního uspokojení u autonehod. Myslím si, že kdyby Cronenberg natočil tenhle film o pár let později tak by z toho námětu vytřískal určitě ještě víc. I tak slabší 4hvězdy dám. (03.05.2023)

Nacházet sexuální vzrušení tam, kde mnoho lidí nalézá smrt, to je opravdu myšlenka hodná úchylácké mysli Davida Cronenberga. Kontroverzní film, který se snaží spíše šokovat, než zaujmout (i když šok je také způsob, jak zaujmout). Pár otevřených sexuálních scén a spousta erotična (ale tak nějak zvrhlého). (26.07.2002)

Mimoriadne bizarná, psychologicky komplikovaná a sexuálne avantgardná óda na zvodné stránky dobrovoľnej a zároveň nevyhnutnej seba-deštrukcie telesnej schránky uboľavenej generácie, žijúcej v chladnom, odosobnenom svete. Umenie v cronenbergovskom háve, od ktorého neodtrhnete ani na sekundu zrak a ktoré vás nakoniec dovedie do stavu extázovitej depresie a smútku. Nádhera. (25.05.2003)

Kniha je sice přece jen o něco "pikantnější", ale jako porno, byť od Davida Cronenberga (ne, že bych neměl zájem), by se film asi těžko mohl uvádět v běžné distribuci. Některé myšlenky více (kniha) některé méně akcentovány. Absolutorium potom patří hercům, ve svých hodnoceních zde na CSFD už snad podruhé budu vyzvihovat Jamese Spadera, ale za tuto roli si to opět zaslouží.Vůbec by mi nevadilo, kdyby se Cronenberg podíval na zoubek i dalším Ballardovým titulům, např. Super Cannes, Kokainové noci, popř. Lidé milénia... (11.04.2006)

Nemá cenu předstírat, napoprvé (2019) mě Crash okouzlil primárně svou kontroverzností, zhruba do mého třicátého roku věku pro mě totiž – a teď přijde nutné zjednodušení, někdy to holt jinak nejde – nejvyšší kvalitu měla ta díla, která pohoršovala měšťáka (v tomto konkrétním případě – a opět zjednodušeně - tetky a strýce durdící se na tím, že se ve filmu imrvére souloží, a při jakých nepředstavitelných příležitostech, no fuj!). Nyní jsem – troufám si říci – dále; ano, stále jsem nepřátelsky naladěn vůči průměrnosti, ale dnes už si zkrátka má nadšení z překračování uměleckých (potažmo etických) hranic hledají silnější rozumová zdůvodnění. Co jsem si tedy uvědomil skrze druhou projekci Crashe, resp. na co z filmu má smysl upozornit komentářem? a) Fascinuju mě, kterak se Cronenbergovi podařilo přijít s vizí světa, u něhož je nerozhodnutelné, zda v něm jakožto první princip vládne Erós (sexuální touha; prostředek k zachovávání života), nebo Thanatos (puzení k smrti; touha rozplynout se v nebytí), resp. znovu si položit otázku o vztahu mezi těmito Tužbami (tužbami s velkým té, jelikož všechno ostatní chtění je v posledku redukovatelné na tyto dvě tužby). Jak vidno, nemusí být nutně v protikladu, jak to pojímá common sense, klidně mohou bezrozporně přecházet jedna v druhou! To má přeci hluboké filosofické konsekvence: život už nelze definovat jakožto opak smrti (na to jsou v sebe moc vpletena jejich „generátory“) a obraceně; účelem sexuální touhy není nutně snaha zachovat rod, nýbrž může být výrazem touhy rozpustit se v prázdnotě atd. b) Druhá velká nerozlišitelnost (právě jistá sbíhavost se zdá být hlavním motivem filmu), s kterou přichází tento film panuje mezi lidským tělem a strojem (automobilem). V mnoha mistrných choreografiích se těla mění ve stroje (kupř. scéna v auto-myčce, kdy SPOILER se Vaughan zmocňuje Catherine v obdobném rytmu jako se postřikovače zmocňují Vaughanova vraku SPOILER) a stroje v těla (srážky aut připomínají penetraci atd.), všeříkající je postava Gabrielle (Rosanna Arquette), žena-stroj. c) V neposlední řadě je Crash zajímavý i ze sociologického hlediska. V tomto bodě ponejvíce hrozí, že se pouštím do nadinterpretace (tedy vkládám do díla něco, co tam není), za mě však Crash mimo jiné ukazuje, že permisivita může i být represivní (via Slavoj Žižek). Jinými slovy, tam, kde je vše povoleno, si subjekt pod imperativem „Můžeš vše, užij si to!“ hledá nutně stále extrémnější (patologičtější?) způsoby realizace. Je poněkud paradoxní, že film, ve kterém se postavám ustavičně „zapalují lýtka“ působí tak odtažitě, odosobněně, jeho intimita se jeví být falešnou. Vezměme si už úvodní situaci, kdy se manželská dvojice stimuluje mimomanželskými aférkami. To by se pod vládou Talibanu (resp. Katolibanu) stát nemohlo, resp. možná teprve zákaz by do tohoto sexuálního chování mezi manželé vnesl skutečnou jiskru. 95 % Výstižný komentář: lupuscanis (24.04.2023)