Ženy pro měny

Těžko soudit čím to bude, že Erika Hníková si u svých zpovídaných vybuduje takovou důvěru, že ji bez jakýchkoliv výhrad pustí až do svých koupelen nebo pod své halenky, ale v každém ohledu je její přístup ke zpovídaným obdivuhodný. A v momentě kdy šlápne vedle, a to když na šéfredaktorku vytáhne letáček feministického sdružení, tak to sama dokáže otevřeně přiznat a zůstat fér. Už jenom to, že se samotná scéna objeví ve finálním sestřihu, vyžaduje nemalou dávku odvahy. U samotného tématu však sama režisérka trošku tápe, přestože na ohlasech je až ironické, že skoro každý kritizuje jinou část dokumentu. Ano, některé příběhové linky jsou bez jakékoliv výpovědní hodnoty (mezi nimi šokující čísla, o tom kolik se utrácí za pleťové peelingy, nebo koupelna plná kosmetických udělátek). Ale jsem obrovsky rád, že některé příběhy ve filmu zazní, ať už je to obrovský moloch modelingového průmyslu nebo nekonečného kolečka plastických operací. Ano, schématická kritika ideálu krásy k ničemu nevede, ale myslím, že Hníková se jí nedopouští, jen se pokouší dívat na tuto problematiku z několika různých pohledů, i když se nakonec ukazuje, že polovina z nich jsou bezcenné a slepé. (07.05.2011)

Výborný dokument o ženských, které jsou ve vleku kosmetické mašinerie. Materialistické vyznění celého dokumentu je hodně smutné. Čeho mohlo být v dokumentu mnohem více, je pohled druhé strany. Na začátku sice bylo zařazeno několik úryvků rozhovoru s (trochu pózerskou) Anarchofeministickou skupinou, ale zhruba od poloviny dokumentu něco podobného chybělo (uměl bych si například představit rozhovor s psychologem nebo lékařem o problémech s anorexií atd.). Přesto jsem rád alespoň za to málo, které mě přesvědčilo o tom, že existují i normální holky nejen takové umělohmotné kačeny, co musí sledovat trendyyyyy, aby nebyly out a plácají na sebe kosmetiku za tisíce korun. Celkově si myslím, že byl dokument až příliš dlouhý a roztahaný, mírné zkrácení a proškrtání některých scén by neškodilo. (03.10.2010)

Všechno je relativní. Člověku může prospět plastická operace. Každopádně každý máme svůj pohled. VŠECKO na světě jde přehánět... o tom žádná. Jak jsem četl místní komentáře, zjistil jsem, že je možná škoda, že není natočený i podobný dokument o mužích. Tak jak jsou ženy pipinky, tak můžou být i muži fifleny, namyšlenci, bouchačí z posilovny... (23.09.2009)

Má vůbec právo se k tomuto vyjádřit muž a ještě k tomu divák, který vše viděl 12 let po natočení? O právu by se dalo spekulovat a možnost tu prostě je, takže jí naplno využívám. O (ne)přirozenosti žen, o jejich podvědomých touhách i snech určující jejich společenské, v některých případech dokonce i životní postavení ve společnosti. Je zde jen pár příkladů, které se nakonec zvrhnou v amatérské reportáže, např. o umělém vývoji prsou jedné paní ze Škodovky či potlačení celkové přirozenosti sympatické pihaté volejbalistky. Máme zde i pohled přímo do kravína, na dvě telátka s nákupními taškami a nepřeberným množstvím krémů na všechno, bez kterých by jejich vyumělkovaný život nejspíš ztratil smysl a dokonce se dočkáme i několik glos členek jakéhosi anarchofeministického hnutí. Zajímavé, ovšem jejich prostor je minimální a vlastní postoje k různým aspektům nebyly vyřčeny vůbec, což je škoda, vezmu-li v potaz fakt, že jen ony zde představují jakýsi protipól všem ostatním. Dokument je stejně povrchní jako pipky, které v něm vystupují, rozhodně se celou dobu pohybuje na hranici zmíněné reportáže, přitom nekompromisní investigativní přístup se zde přímo nabízí. Nejde jen o konkrétní jedince plácající se v této konzumní mašinérii, jde o to, jít až na kořen věci, ukázat divákovi vše, co stojí za tímto klasicky odporným obchodem a samotnou výrobou časopisů, krémů i oděvů...jedno velké zlo, ve kterém trpí zvířata i lidé. Nicméně toto je určitě záležitost současných let, v roce 2004 je docela "šokující" i tato forma, vzpomenu-li např. zmíněná čísla (tržby z prodeje, počet plastických operací, ale i procentuální statistika sebevražd u žen spojená s jejich vzhledem), která musejí dnes dosahovat minimálně dvojnásobku i díky sociálním sítím, kde degenerace společnosti dosahuje možná svého vrcholu. Bez mučení se přiznám, že mé hodnocení utvrdily dvě věty, které v dokumentu zazní. První od matky modelky, která vlastně ani modelkou být nechtěla: "Fotky jsou to hezké, ale už to není moje dítě, není to ta spontánní, svobodná holka, která má ráda volejbal". Druhá z úst plastického chirurga:"Podstata člověka přece není hmatatelná, to je něco úplně jiného...". (05.11.2016)