Zikmund řečený Šelma ryšavá

Československá historická televizní inscenace podle scénáře J. Šotoly popisující poslední dny Zikmunda Lucemburského (1368-1437), mocného středověkého panovníka, krále českého a uherského a římského císaře. Děj se odehrává ve Znojmě v prosinci 1437, kdy umírající vladař cestuje se svým doprovodem z Prahy do Uher a předává vládu svému zeti Albrechtu II. Habsburskému. Ryšavého nemocného císaře v pokročilém věku ztvárnil svým jedinečným způsobem mistr R. Hrušínský a nutno dodat, že sledování jeho mimořádného hereckého umění je vskutku nevšední zážitek. Vynikající herci ve vedlejších rolích, ani strohá výprava, ani jednoduché kulisy a komorní ztvárnění inscenace nemohly ohrozit a snížit geniální výkon jednoho z největších českých herců. Druhorozený syn Otce vlasti, jemuž se díky zbarvení jeho vousů a vlasů přezdívalo od mládí Liška ryšavá, však není spokojen se svým následovníkem, manželem své dcery Alžběty Lucemburské (Z. Bydžovská), neboť ten se v této inscenaci prezentoval jako drzý, agresivní opilec, nehodný pocty důstojně vládnout obrovské říši, kterou Lucemburkové vybudovali. Albrecht II., druhý Habsburk na českém trůně, jehož postavu skvěle interpretoval A. Švehlík, se však z vládnutí dlouho neradoval, neboť zemřel o dva roky později. Zikmund, jehož většina českého národa vnímá jako toho, co upálil Mistra Jana Husa, v inscenaci opakovaně předstíral, že zapomněl jméno tohoto českého církevního reformátora, avšak ve skutečnosti si přesně pamatoval detaily této exekuce a v myšlenkách se k nim neustále vrací. V dalších vedlejších rolích se objevila M. Dvorská jako druhá Zikmundova manžela Barbora Celjská, E. Cupák coby vyslanec české kališnické církve, Z. Martínek v roli katolického biskupa plného nenávisti či L. Mrkvička v roli císařova nejvyššího poradce. Hodinové televizní dílo o posledním dnu kontroverzní historické osoby, jehož smrtí zanikla slavná dynastie a jenž je vnímán jako nepřítel Čechů, v režii J. Bělky hodnotím díky uchvacujícímu Hrušínského výkonu a zajímavému historickému tématu maximálně. (27.07.2018)

Jiří Šotola prostě není Oldřich Daněk. Nebo by se dalo napsat: „Ó, jak marná je snaha nalézt „daňkovskou“ kvalitu u jiných autorů!“. Jiří Šotola je Jiří Šotola a patří mezi ty z lepších autorů historických televizních her. Jeho císař a král Zikmund Lucemburský, v podání Rudolfa Hrušínského, je vybaven dostatečně výraznou osobností, inteligencí a chvályhodnou dávkou cynické ironie, která dopadá na jeho příbuzenstvo i na vzdorné Čechy. Je nicméně poznat (tak jako v jiných Šotolových historických hrách) autorova náklonnost k husitství, odpor ke katolické církvi a nechuť k Habsburskému panovnickému domu. (27.02.2022)

Hořký a neslavný konec posledního Lucemburka, umírajícího při zbabělém útěku z Čech na znojemském hradě, lze i dnes vnímat jako jeden z nejvýznamnějších historických okamžiků evropských dějin. Bělkova televizní inscenace zachycuje poslední chvíle mocného panovníka, tehdy již bezvládného starce, který s ironickým nadhledem bilancuje svou kariéru i osobní život. Ani jedno, ani druhé se mu zcela nevydařilo. Vzpomínka na upálení Mistra Jana se do jeho svědomí zahryzává stále bolestněji, právě tak, jako nevyhnutelný pád lucemburské dynastie. A všichni jen čekají na jedno. Na smrt. V popředí tohoto tragického apokryfu stojí především jedna z vrcholných kreací Rudolfa Hrušínského, který v umírajícím císaři personifikoval pošetilost a vrtkavost lidského rozumu; zástup předních českých herců ve vedlejších, ale výrazných rolích (Dvorská, Bydžovská, Švehlík, Cupák, Mrkvička a další) bezpochyby spoluutváří výjimečnost tohoto skromného televizního díla. (11.05.2016)

Zikmund Lucemburský, syn Karla IV. byl významným panovníkem evropského formátu. Odstranil dvojpapeží, provedl výrazné reformy v Říši a byl českým, uherským a německým králem, což rozlohou odpovídá budoucí habsburské Podunajské monarchii. Jenže- jako český král usedl na trůn fakticky jen na pár měsíců a stejně ho nakonec čeští páni spolu s městy vyhnali. Na svém útěku zemřel ve Znojmě, pln nenávisti k husitům a Čechům obecně, jelikož oni mu tzv. "sebrali hračky". Tento film zachycuje poslední okažiky Zikmundova života. Věnuje se však spíš divadelnímu projevu Rudolfa Hrušínského a zatlačuje tak do pozadí možná zajímavější mocenský boj královny Barbory a Albrechta Habsburského o trůn, do něhož povážlivě zasahují čeští páni. Postavy tehdejšího dramatu nám nikdo nepředstaví, takže divák neznající politického pozadí je ztracen. Zbyde jen křik a zmítání Hrušínského a nevyužitý potenciál jinak skvělého tématu. Hrušínský mohl stejně umělecky zemřít jako Napoleon nebo Sokrates, bylo by to stejné. 60% (26.08.2012)

Osobitý, nepřeslechnutelný tón v rozmachu historického filmu osmdesátých let znamenal dnes snad zcela zapomenutý Jiří Šotola. Tam, kde jiní vkládali svou tvůrčí energii do vrcholných a mezních okamžiků dějin, tam básník Šotola vědomě kráčel polozarostlými chodníčky a stezkami polozapomenutých a zdaleka ne tak vděčných momentů. Postava posledního Lucemburkovce Zikmunda, prostředního syna Karla IV., je jedním z velkých dluhů a bílých míst kupodivu ne novodobých, ale naopak středověkých českých, ale i středoevropských a evropských dějin. Kontroverzní zhýčkanec, obdařený schopnostmi, jež z nejrůznějších důvodů byly upřeny jeho staršímu bratrovi, je v našem veřejném povědomí vnímán černobíle stále v duchu národního vzmachu prvního období české husitské revoluce evropského dosahu. Poslední chvíle starcova života, trávené na samé jihovýchodní výspě naší země, ve vino- a okurkorodém Znojmě, umožnily rozehrát pozoruhodnou symfonii hereckých výkonů, jimž jednoznačně vévodí Rudolf Hrušínský II. V jeho Zikmundovi-Vítězslavovi (to je doslovný překlad tohoto starogermánského jména) cítíme prezidenta Háchu, dalšího muže na pokraji sil, který je proti své vůli nucen - byť za jiných průvodních okolností - bilancovat svůj život. Inscenace, která je nadprůměrem těsně pod pomyslným vrcholem absolutního uměleckého zážitku, patří i po letech právem do zlatého fondu naší národní filmové tvorby. (30.12.2007)